Vratislav Čermák

Jsem táta dvou puberťáků, běhám, jezdím na kole a doma si hraju s elektronikou, AI a chytrými technologiemi. Z knih mám raději ty rozvojové, sám se neustále učím jak nespěchat a dovolit si odpočinek. Zatím se mi to moc nedaří. Nejraději mám situace, kdy se z chaosu začne rýsovat řád — v projektu, v hlavě, na stole. 

Co dělám?

Přes pětadvacet let se pohybuji v projektovém řízení. Skoro devět let jsem vedl projekty i projekťáky v T-Mobilu a Deutsche Telekomu, pak řídil projekty digitalizace v ČEZu a řídil jsem program harmonizace celého IT v Makru a Metru. Firmám pomáhám projektové řízení nejen používat, ale hlavně navrhnout a zavést — nastavit procesy tak, aby lidem sloužily, ne aby je brzdily.

Druhou půlku času jsem lektor a facilitátor. Školím time management a osobní produktivitu, komunikaci a prezentační dovednosti, projektové řízení, facilitaci a digitální i AI dovednosti. Napsal jsem e-book Zkroťte svých 12 časožroutů. Jako konzultant pomáhám s tím, aby se z dobrého nápadu stal projekt, který má hlavu, patu a někoho, kdo ho dotáhne.

V jakém kraji působím?

Žiju v Praze, ale kraj mě neomezuje — online funguje dobře a za lidmi rád vyrazím.

Vnímám se víc jako mentor, nebo kouč?

Jednoznačně jako mentor. Používám koučovací přístup a jeho principy — ptám se, nechávám prostor, věřím, že odpověď má člověk většinou v sobě. Ale nedokážu si odpustit přidat i vlastní zkušenost a kontext, a to už se z definice koučinkem nazvat nedá. Tak tomu radši rovnou říkám mentoring: hlavní práci odvádíte vy, já vedle toho občas řeknu „tohle jsem zkoušel a fungovalo mi toto a tamto, fungovalo by to i tobě?” 

Proč chci rozvíjet hybatele?

Protože nadšení je skvělé palivo, ale samo o sobě nedotáhne nic do konce. Za ta léta jsem viděl spoustu skvělých nápadů, které skončily ne proto, že byly špatné, ale na to, že jim chyběl kousek struktury — jasný cíl, rozdělené role, rozumné tempo. To se dá naučit a nemusí to být složité ani byrokratické. 

Hybatelé navíc dělají svoje věci většinou vedle práce a rodiny, takže největší otázka bývá „kde na to vzít čas a jak z toho nevyhořet”. To je přesně téma, kterému se věnuju celý profesní život. Když mohu přispět kusem své zkušenosti k tomu, aby něco dobrého vzniklo v místě, kde lidé žijí, dává mi to větší smysl než ledacos jiného.