Z košických výměníků pořád sálá teplo. Jen trochu jinak

První výměník se otevřel na sídlišti Terasa. Měli jste tehdy nějaké zkušenosti s rozběhem kulturního komunitního centra? Prý jste s kolegy osobně obcházela byty v sousedství?

BA: Ano, tehdy nás na tomto prvním výměníku pracovalo deset. A opravdu jsme začali tím, že jsme oběhli 1200 až 1500 bytů. Klepali jsme na každé dveře. Ne všude nám samozřejmě otevřeli, někde si mysleli, že jsme jehovisti. Když nám ale otevřeli, snažili jsme se je informovat, že jim pod okny vzniká takovéto centrum. Většinou o ničem podobném v životě neslyšeli a my vlastně taky ne. Vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme. Tímhle způsobem jsme získali kontakty na ty aktivní lidi, které jsme pak obvolávali a zvali je na setkání. Oběhli jsme i všechny městské části, máme jich v Košicích dvaadvacet, víc než New York, a všem 22 starostům jsme vyprávěli, do čeho můžou jít.

Jaký je vlastně váš vztah k sídlištím?

BA: Stejnou otázku jsme dostali hned na začátku. Uvedla jsem, že sídliště je mocnina na druhou. Tehdy jsem sama na sídlišti bydlela a zároveň tam působila jako mediátor. Teď už jsem příměstská, ale na sídlišti stále působím a mám k němu hodně blízko.

PO: Já jsem se narodil v devadesátkách, kdy nebyl internet ani mobily. A jako každé jiné dítě ze sídliště jsem si tam denně hrál. Dnes ale doba pokročila, děti jsou dospělejší a musíme jim nabídnout něco víc než jen možnost zakopat si venku s míčem. Proto pro ně děláme kreativní workshopy, jezdíme na skejtu, věnujeme se street artu, pořádáme koncerty a festivaly… Naším cílem je, aby mládež ani dospělí nemuseli utíkat za programem do centra, ale měli ho doslova pod okny. Jinak pro mě osobně je život na sídlišti ten nejhezčí. Chvíli jsem žil jinde, ale už jsem zase zpět.

Co bylo dál, když jste oběhali byty a radnice?

BA: Zapomněla jsem zmínit vylepování letáků, tehdy to naštěstí ještě šlo. Potřebovali jsme o sobě dát vědět, informovat obyvatele, že jsme tady pro ně. Naše výměníky plní dvě poslání – jednak sem přinášíme kulturní program, jednak jsme otevřeni aktivním lidem, kteří chtějí dělat něco pro svou komunitu. Kdokoliv se může přidat a my ho podpoříme: dáme mu prostor, seženeme materiál, uděláme výstavu, pomůžeme s propagací… Samozřejmě nemůžete nikoho nutit, aby přišel a něco dělal. Ale jsme otevření všem, přijďte, vyzkoušíme to a uvidíme, jestli to půjde. Musíme být lidem z ulice nápomocní, kolikrát by se třeba chtěli zapojit, ale nevědí jak.

PO: Já už jsem čerpal zkušenosti hlavně od kolegyň, nastoupil jsem později. Ale jezdili jsme i na další podobné akce nebo festivaly a inspirovali se tam, mluvili s organizátory, sdíleli nápady.

U kulturního mediátora se asi nedá mluvit o osmihodinové pracovní době, že?

BA: To opravdu ne, je to služba 24/7. Nejsem schopná říct všem lidem na sídlišti, že jedu na dovolenou nebo jsem nemocná. Volají mi o víkendech nebo po večerech a já jsem tu pro ně kdykoliv. Stejně tak na městě vědí, že Andrejková je pořád k dispozici. Takže když přijede nějaká návštěva, zavolají mi klidně v neděli a jdeme na prohlídku výměníku (smích). Být kulturním mediátorem je životní styl, ne zaměstnání. Máme k lidem opravdu blízko a díky tomu to funguje.

Zmínila jste, že zkraje vás pracovalo deset pro jeden výměník. Kolik je vás teď?

BA: Pořád deset, jen už děláme těch výměníků sedm (smích). Na „svém“ Výmenníku Štítová jsem od začátku roku 2014, dodělával se jako poslední. Peter má na starosti Výmenník Ludová. Je to jediný muž v týmu a my jsme za něj hrozně rády. Všechno za nás řeší, věší obrazy, běhá pro catering, zajišťuje technické záležitosti…

PO: Aspoň to není nuda. Každý den je jiný.

S organizováním festivalů už má Peter ostatně zkušenosti…

PO: Ano, kdysi jsem organizoval velké festivaly. Pak jsem zkoušel různé jiné práce v zahraničí, ale přišel jsem na to, že mě baví jen ta kultura. A přes bývalého kolegu jsem se náhodou dozvěděl, že se hledá kulturní mediátor do jednoho výměníku. Přišel jsem na pohovor a podařilo se.

BA: Máme štěstí, že se na výměníky od začátku nabalovalo velké množství dobrovolníků. Z některých se pak stali brigádníci, chtěli jsme je samozřejmě nějak odměnit. A spoustu těch lidí jsme potom i zaměstnali. Je to vždycky lepší, když stáli přímo u zrodu.

Festivaly organizujete i v rámci výměníků, že?

PO: Ano, letos chystáme čtvrtým rokem Festival amatérského divadla. Velmi populární je také festival USE THE C!TY, který ročně přiláká tisíce návštěvníků. Umělci oživují známá i neprobádaná místa Košic a diváci mohou vidět veřejný prostor jinýma očima.

BA: Oblíbený byl i Polévkový festival. Na jednom místě se setkali různé komunity a každá navrhla polévku, kterou pak nabízela u svého stánku. Košičané si mohli zakoupit žetony, ochutnávat jednotlivé polévky a komunikovat s komunitami. Jenže jeden rok zavolal nějaký pán na hygienu, že mu loni bylo z jedné polévky špatně. Přišla na nás hygiena, vysvětlila nám, co všechno nejde, a festival jsme nakonec museli zrušit. Škoda.

Liší se vlastně nějak jednotlivé výměníky?

BA: Ano, postupně se vyprofilovali podle toho, k čemu má vztah jejich kulturní mediátor. Případně v jakém prostředí se výměník nachází. Například kolegyně zahrádkářka má v rámci výměníku skvělou komunitní zahradu. Peter má grafiťácký a skejtový výměník. Můj se zase zaměřuje na umění. Máme spoustu výstav, místní umělci tu dostávají prostor, za který nemusejí platit. Navíc tu jsou krásně vysoké stěny. Vytvořila se tady komunita nadšenců kolem výtvarného umění, zároveň i nadšenců, kteří o tom chtějí psát, takže máme i blog. Máme akční seniory, kteří sem chodí na angličtinu. Také se domluvili, že budou hrát ochotnické divadlo. Měli vystoupení a nemohli dospat. A když se pak vraceli, už přemýšleli, co budou hrát příští rok. Pořádáme také swapy, ale s přidanou hodnotou – pozvali jsme paní, která se v módě orientuje a která radila návštěvnicím, jak hledat v sekáčích kvalitní oblečení. Prostor samozřejmě poskytujeme i lidem z Ukrajiny.

Z čeho jsou výměníky financovány?

BA: Financuje nás město. Když jsme vyhráli kandidaturu na Evropské hlavní město kultury, měli jsme díky tomu spoustu peněz na provoz. Teď už tomu tak není a peněz je čím dál míň. Jsme stále zaměstnanci města a město také hradí energie, ale na své aktivity se snažíme získávat jiné zdroje, hlavně prostřednictvím grantů. Což nám nevadí, jsme na grantech odchovaní, umíme to.

PO: Nemůžeme chtít peníze po lidech, ti za námi chodí proto, že na komerční aktivity třeba nemají peníze. Ale vždycky něco vymyslíme, rozběhneme. Myslím, že se neztratíme. 

BA: Předtím to bylo těžké, všichni si říkali, že máme evropské peníze a podporu nepotřebujeme. Ale to už dávno neplatí. Samozřejmě neustále doufáme, že si nás město nechá a nezruší nás.