Udělám vám z toho holubník!

„V Německu stavějí holubníky, ve kterých mění vajíčka za umělá, takže mohou postupně a humánně snižovat jejich populaci. Holubi jsou navíc pod kontrolou, dostávají vhodnou stravu a pitnou vodu. V holubníku probíhá pravidelně úklid a do vody na pití se jim přidává kapka dezinfekce, takže se minimalizuje riziko, že by přenášeli nemoci.“

Jsou to přece škůdci!
Německý model tehdy Michaelu nadchnul. Před rokem a půl se k tématu vrátila a její nový přítel ji povzbudil, aby se do holubníků pustila aktivně. „Chtěla jsem podnikat, ale ne v tom smyslu, že bych si udělala e-shop s oblečením. Snila jsem o něčem, co je prospěšné, co ve společnosti něco změní. Téma zvířat mi bylo blízké a oblast holubníků evidentně v Česku nikdo moc neřešil.“ A tak zavolala ornitologům, jestli by jí neporadili nebo nepomohli. „Ale odbyli mě, že řeší věže pro jiřičky a holubníky je nezajímají. Holubáři mi zase řekli, že ve městech nejsou holubi domácí, ale zdivočelí, kteří jsou mimo všechny kategorie. Dokonce byli vyňati ze zákona na ochranu ptactva a jsou považováni za škůdce. Proto prochází těm deratizačním firmám, že je zavřou do klecí a nechají je mnohdy umřít hlady, místo toho, aby je alespoň rychle zabili plynem.“

Navíc tohle drastické řešení stejně moc nezabírá. Vybíjení holubů přispívá k omlazování jejich populace a náklady na deratizaci a čištění budov nebo na nákup sítí a hrotů jsou vysoké. I když během posledních dekád holubů ubývá, ve velkých městech stále zůstávají problémem.

Nechcete holubník?
Michaela tedy začala obcházet úřady a navrhovat, že pro město holubníky kompletně zajistí – od návrhu přes samotné vybudování až po jejich pravidelnou údržbu. „Všem to přišlo zajímavé, ale nikomu se nechtělo nic moc dělat. Navíc jsem měla k dispozici jen prezentaci, žádný zrealizovaný holubník nebo pořádný byznys plán.“ Michaela v té době ještě pracovala na plný úvazek jako manažerka v ostravském Street Food Marketu a holubníkům se věnovala ve volném čase. „Bylo těžké najít v sobě nadšení a disciplínu a věnovat se tomu x hodin denně. Člověk raději zaměří energii na práci, za kterou dostává zaplaceno.“

Veškeré úsilí navíc zaměřila jen na jedno město. Doufala, že se jí tam podaří postavit první holubník a od toho se pak budou odvíjet další. Jenže po volbách se změnilo vedení a suše jí oznámilo, že z holubníků teď nic nebude. „Byla jsem demotivovaná a říkala si, že to asi nemá smysl. A že se na to můžu buď úplně vykašlat, nebo to dělat na sto procent.“ V té době jí zároveň skončila v práci sezona a vypadalo to, že další už se ani neotevře. A tak se rozhodla, že se do holubníků zkusí opřít pořádně.

O holuby pečuje i pan ředitel
„Vytvořila jsem si databázi měst a začala rozesílat maily s nabídkou holubníků. Říkala jsem si, že když to někoho bude zajímat, když tam bude synergie, můžeme se bavit dál. Najednou se začalo ozývat více lidí a zaujala jsem i média: začaly vycházet články, točila jsem reportáže. Zatím jsem neměla ani jeden zrealizovaný holubník, jen jsem o nich hodně mluvila,“ směje se Michaela. Na základě jedné reportáže se jí ozval ředitel gymnázia v Bílovci, kde letos na jaře konečně vznikl první holubník.

„Najednou jsem měla co ukázat, všechno se to posouvalo rychleji. Škola si holubník na půdě vytvořila sama na základě mého projektu. O jeho chod se starám já a ještě jedna paní z Ostravy, kterou tohle téma velmi zajímá. A občas chodí vyměnit vodu holubům i pan ředitel!“