Vítězka 2. běhu Monika Hálová čalouní stará křesla, židle a taburety a snaží se k tomuto řemeslu přivádět i další zájemce prostřednictvím svých workshopů. Snaha stihnout milion věcí ji nakonec dohnala k úvahám, jestli má její úsilí smysl. Díky programu Silnější hybatelé zjistila, že ano.
Vítězka 2. běhu Monika Hálová čalouní stará křesla, židle a taburety a snaží se k tomuto řemeslu přivádět i další zájemce prostřednictvím svých workshopů. Snaha stihnout milion věcí ji nakonec dohnala k úvahám, jestli má její úsilí smysl. Díky programu Silnější hybatelé zjistila, že ano.
Monika se k čalounění dostala až ve svých 33 letech. „Vystudovala jsem vysokou školu v Česku i Anglii a potom jsem pracovala v kanceláři. Ale nebylo to ono,“ směje se drobná bruneta. Během rodičovské dovolené už věděla, že se do původního zaměstnání vrátit nechce a intenzivně hledala něco víc naplňujícího.
Monika se k čalounění dostala až ve svých 33 letech. „Vystudovala jsem vysokou školu v Česku i Anglii a potom jsem pracovala v kanceláři. Ale nebylo to ono,“ směje se drobná bruneta. Během rodičovské dovolené už věděla, že se do původního zaměstnání vrátit nechce a intenzivně hledala něco víc naplňujícího.
Učarovalo mi řemeslo
„K čalounění mě přivedla kamarádka. Chtěla si nechat přečalounit starou lavici v kuchyni, ale nemohla v Brně nikoho sehnat. Čalouníci prý buď vůbec nezvedali telefony, nebo ji odbyli s tím, že mají nejbližší termín za tři měsíce.“ Moniku to zaujalo. Už proto, že ji odjakživa bavilo opravovat staré věci. Začala si proto na internetu hledat o tomhle řemeslu více informací, a nakonec si našla čalounickou dílnu, kam mohla chodit zdarma pomáhat a učit se za pochodu. „Využívala jsem každou volnou chvíli, kdy byly děti ve školce. A bavilo mě to tak moc, že jsem se v Brně přihlásila na učiliště a udělala si výuční list.“ Studium trvalo rok a probíhalo o pátcích a sobotách.
Po vyučení si Monika otevřela vlastní malou dílnu, jejíž název složila ze svého příjmení, oboru a města, ve kterém žije. „Líbí se mi, že moji zákazníci často mají k opravované židli nebo taburetu vztah – zdědili ho po babičce, nebo ho našli na půdě. Ke starým kvalitním kusům nábytku mají citovou vazbu, a než aby si kupovali novou židli, raději si nechají tu starou profesionálně opravit.“ K hotové zakázce přidává navíc Monika i originální dopis, ve kterém popisuje postup, jak nábytek čalounila, a přidává informaci o použité látce. Svým zákazníkům také průběžně posílá fotky, aby viděli, jak práce na nábytku postupuje.
Se stejným nadšením pořádá i workshopy, během kterých nechává zájemce nahlédnout pod pokličku svého řemesla. „Mohou si očalounit vlastní židli, nebo si prohlédnout vzorníky látek a vyptat se na vše, co je zajímá. Workshopy mě nabíjí a výsledkem je většinou nadšení na obou stranách. Navíc je super, že se staré věci jen tak nevyhazují, ale používají dál.“
Učarovalo mi řemeslo
„K čalounění mě přivedla kamarádka. Chtěla si nechat přečalounit starou lavici v kuchyni, ale nemohla v Brně nikoho sehnat. Čalouníci prý buď vůbec nezvedali telefony, nebo ji odbyli s tím, že mají nejbližší termín za tři měsíce.“ Moniku to zaujalo. Už proto, že ji odjakživa bavilo opravovat staré věci. Začala si proto na internetu hledat o tomhle řemeslu více informací, a nakonec si našla čalounickou dílnu, kam mohla chodit zdarma pomáhat a učit se za pochodu. „Využívala jsem každou volnou chvíli, kdy byly děti ve školce. A bavilo mě to tak moc, že jsem se v Brně přihlásila na učiliště a udělala si výuční list.“ Studium trvalo rok a probíhalo o pátcích a sobotách.
Po vyučení si Monika otevřela vlastní malou dílnu, jejíž název složila ze svého příjmení, oboru a města, ve kterém žije. „Líbí se mi, že moji zákazníci často mají k opravované židli nebo taburetu vztah – zdědili ho po babičce, nebo ho našli na půdě. Ke starým kvalitním kusům nábytku mají citovou vazbu, a než aby si kupovali novou židli, raději si nechají tu starou profesionálně opravit.“ K hotové zakázce přidává navíc Monika i originální dopis, ve kterém popisuje postup, jak nábytek čalounila, a přidává informaci o použité látce. Svým zákazníkům také průběžně posílá fotky, aby viděli, jak práce na nábytku postupuje.
Se stejným nadšením pořádá i workshopy, během kterých nechává zájemce nahlédnout pod pokličku svého řemesla. „Mohou si očalounit vlastní židli, nebo si prohlédnout vzorníky látek a vyptat se na vše, co je zajímá. Workshopy mě nabíjí a výsledkem je většinou nadšení na obou stranách. Navíc je super, že se staré věci jen tak nevyhazují, ale používají dál.“
Učarovalo mi řemeslo
„K čalounění mě přivedla kamarádka. Chtěla si nechat přečalounit starou lavici v kuchyni, ale nemohla v Brně nikoho sehnat. Čalouníci prý buď vůbec nezvedali telefony, nebo ji odbyli s tím, že mají nejbližší termín za tři měsíce.“ Moniku to zaujalo. Už proto, že ji odjakživa bavilo opravovat staré věci. Začala si proto na internetu hledat o tomhle řemeslu více informací, a nakonec si našla čalounickou dílnu, kam mohla chodit zdarma pomáhat a učit se za pochodu. „Využívala jsem každou volnou chvíli, kdy byly děti ve školce. A bavilo mě to tak moc, že jsem se v Brně přihlásila na učiliště a udělala si výuční list.“ Studium trvalo rok a probíhalo o pátcích a sobotách.
Po vyučení si Monika otevřela vlastní malou dílnu, jejíž název složila ze svého příjmení, oboru a města, ve kterém žije. „Líbí se mi, že moji zákazníci často mají k opravované židli nebo taburetu vztah – zdědili ho po babičce, nebo ho našli na půdě. Ke starým kvalitním kusům nábytku mají citovou vazbu, a než aby si kupovali novou židli, raději si nechají tu starou profesionálně opravit.“ K hotové zakázce přidává navíc Monika i originální dopis, ve kterém popisuje postup, jak nábytek čalounila, a přidává informaci o použité látce. Svým zákazníkům také průběžně posílá fotky, aby viděli, jak práce na nábytku postupuje.
Se stejným nadšením pořádá i workshopy, během kterých nechává zájemce nahlédnout pod pokličku svého řemesla. „Mohou si očalounit vlastní židli, nebo si prohlédnout vzorníky látek a vyptat se na vše, co je zajímá. Workshopy mě nabíjí a výsledkem je většinou nadšení na obou stranách. Navíc je super, že se staré věci jen tak nevyhazují, ale používají dál.“
,,Silnější hybatelé byli přesně to nakopnutí, které jsem potřebovala, hrozně mě to posunulo dál.”
Docházela mi energie
Monika ale postupně dospěla do bodu, kdy toho na ni bylo moc. „Rekonstruujeme velký stoletý dům se zahradou ve staré vilové čtvrti v Tišnově. Bydlela tu babička s dědou, jezdila jsem sem za nimi jako malá, trhala na zahradě maliny a děda Antonín mě brával na procházky do okolních lesů. Mám k domu silný vztah, ale práce kolem rekonstrukce je náročná. Do toho mám dvě malé děti. Navíc jsem si potřebovala srovnat priority a správně nastavit ceny za svou práci. Chtěla jsem se někam posunout, ale nevěděla jsem jak a kudy. Začala jsem být ze všeho vyčerpaná a ptala se sama sebe, jestli je to opravdu ta správná cesta, když se mi vynaložená energie nevrací.“
Pak se dozvěděla o programu Silnější hybatelé, který pomáhá lidem jako ona. Tedy nadšencům, kteří se snaží dělat něco pro své okolí a třeba se tím i živit, ale chybí jim zkušenosti z byznysu nebo potřebný odstup. Přihlásila se a stala se jednou z účastnic akcelerace.
„Najednou jsem měla vedle sebe Kamilu Brandejsovou, skvělou mentorku, která mi pomohla vše dobře naplánovat a spočítat. A úžasnou koučku Hanku Kubátovou, která mi vlezla do hlavy a úplně ji přenastavila. Bylo to přesně to nakopnutí, které jsem potřebovala, hrozně mě to posunulo dál.“
Dnes si zakázky vybírám
Během tří měsíců programu se Monika naučila víc věřit sama sobě a tomu, co předává dál. „Umím už nacenit svou práci, mám vizuální identitu, profi fotky i web www.hacati.cz, buduji komunitu na sociálních sítích. Mám okolo sebe skvělé lidi, kteří mi pomáhají. V našem domě po babičce si buduji větší dílnu a jezdí za mnou zákazníci z Brna i celé Moravy. Dělá mi hroznou radost, když slyším, že někdo jel dvě hodiny vlakem jen proto, aby se v mé dílně mohl učit čalounit. Kromě workshopů se věnuji autorské práci, při které opravuji a prodávám nově čalouněná křesla, a také dělám věci na zakázku. Ale jen ty, se kterými souzním.“
Právě podpora místních hybatelů, kteří se snaží podnikat a zároveň pomáhat svému okolí, je hlavním cílem programu. „Lidé, kteří si chtějí vydělávat tím, že dělají dobro, často nerozumí byznysu. Projekt dotují vlastními prostředky a investuje do něj veškerý čas a energii, což je nakonec může dohnat k pochybnostem, jestli to má vůbec smysl. Nebo rovnou k vyhoření,“ popisuje Andrea Studihradová z České spořitelny, která Silnější hybatele organizuje. Účastníci programu proto dostávají na při měsíce k ruce mentora a kouče a jeho součástí jsou i konzultace s dalšími experty a workshopy. Navíc tu funguje i vzájemná podpora mezi jednotlivými účastníky akcelerace.
Zkuste to i vy
Monika nakonec jarní běh Silnějších hybatelů vyhrála. Odborná porota ocenila její obrovský posun a energii, kterou by mohla nabíjet elektrárnu. „Jsem pořád na své cestě a učím se, že i cesta je cíl,“ uzavírá Monika.
Pokud se také snažíte dělat něco pro druhé, ale potřebujete povzbudit, nebo se na svůj záměr podívat z jiného úhlu, přihlaste se i vy do programu Silnějších hybatelů na www.silnejsihybatele.cz.
Další příběhy
Nenašli jste odpovědi na své otázky?
Neváhejte se nás na cokoli k programu Silnější hybatelé zeptat.
Budeme rádi, pokud se s námi podělíte o své postřehy i nápady.
Podporujeme
#SilnejsiHybatele #DobrySoused #JsmeSporka
© Česká spořitelna, a.s. Všechna práva vyhrazena.
Podmínky užívání | Ochrana osobních údajů | Jak využíváme cookies | Webmaster