Dagmar Herentinová

Co mi program dal

Především skvělé lidi do života. Měla jsem pocit, že řeším specifické problémy sama za sebe i za naši obec. Ale díky setkávání a sdílení jsem zjistila, že podobné věci řeší spousta dalších lidí. A to je osvobozující. Člověk se necítí tak sám.

Dal mi také obrovskou vnitřní sílu a klid. A to je dar, který se nevejde do žádného certifikátu.

Začátek pro mě ale nebyl jednoduchý. Měl dost hořkou příchuť – spoustu věcí jsem si uvědomila, poznala svoje limity a měla pocit, že musím všechno skončit, jinak se z toho zblázním. Ale postupně se to proměnilo. Vrátila se chuť tvořit, dělat smysluplné věci a zase šlápnout do pedálů. A chtěla bych i pomáhat ostatním lidem. Nebo aspoň nahlas říct do světa, jak obrovská úleva je, když se konečně někdo začne zajímat i o lidi jako jsem já. Už samotná přihláška a první telefonát pro mě byly silné. Říkala jsem si: ty jo, někdo chce slyšet můj hlas. Někdo se ptá. Někdo poslouchá. A někdy právě tohle člověka zachrání víc než tisíc rad.

Čemu se chci věnovat dál

Mám dva sny. První je sociální podnik – kavárna, kde bych mohla propojit své zkušenosti a zároveň pomáhat. Velkou inspirací jsou pro mě Vrátka v Třebíči. To místo je nádherné svou myšlenkou i energií.

Druhým tématem jsou volnočasové aktivity pro teenagery u nás v obci. Jsme specifická obec – nejmladší v Olomouckém kraji. Původních obyvatel je tu asi sto, zbytek jsou přistěhovaní. Tradice se tu teprve rodí, musíme je společně vytvořit. A dlouho tu nebylo moc dospívajících, ale za pět až sedm let to bude úplně jiné. Ty děti nám vyrostou. A mám pocit, že teenageři obecně nemají hlas. Už nejsou děti, ještě nejsou dospělí – a ten most mezi tím bývá často dost osamělý. Ráda bych jim pomohla ho přejít.