Návrat Tatry aneb Jak zachránit rodinné stříbro

Když se v roce 2013 přišli představit zaměstnancům, nečekalo je přátelské uvítání. „Měli jsme pořádně nahnáno,“ vzpomíná Ing. Petr Rusek, předseda představenstva TATRA TRUCKS a.s. na to, jak s Radkem Strouhalem, současným generálním ředitelem, zahájili svoji záchrannou kopřivnickou misi. Tatra dlužila, kam se podívala. Dodavatelům peníze, odběratelům auta, měla poškozené jméno doma i v zahraničí. Dnes Tatra zaměstnává na 1400 zaměstnanců a dalších 800 pracuje v dceřiném podniku Tatra Metalurgie zaměřeném na slévárenství a kovárenství. Tržby společnosti za rok 2016 dosáhly 5,4 miliardy korun, hospodářský výsledek byl 482 milionů. Jak se něco takového podařilo?
Kopřivnická automobilka, vyčerpaná z výměn vlastníků, se tak v březnu 2013 po více než deseti letech dostala opět do českých rukou. Mimořádně silnou značku, celosvětově uznávanou pro unikátní konstrukční řešení a technologii, koupili podnikatelé Jaroslav Strnad a René Matera s odhodláním ji rozvíjet a podporovat. Vložili plnou důvěru do Radka Strouhala, který dostal na starosti finance, a kormidlo předali dle dohody Petru Ruskovi. Ten měl zvolit kurz co nejdál od víru, který Tatru polykal.
Nové vedení Tatry muselo rychle začít dělat mnoho rozhodnutí. Jedním z těch klíčových bylo uzavření velkého kontraktu se Saúdskou Arábií. Obrovská zakázka však vyžadovala nemalou bankovní záruku. Červené logo TATRA bylo v té době hodně zaprášené a rozhodně samo neotevíralo dveře bankovních ústavů. Právě naopak, jak vzpomíná Petr Rusek: „Když se někomu daří skvěle, hrnou se k němu davy spolupracovníků. Úžasné síto je, když se nedaří. To přicházejí pouze ti, kterým jde skutečně o věc.“ Sítem prošla Česká spořitelna a Tatru podržela. Nabídla navíc úvěr na provozní financování. Vyslala ten první signál, na který pak zareagovaly i další banky. Ale ne všude šlo logo oprášit tak snadno. Trvalo přes dva roky, než se podařilo přesvědčit indické ministerstvo obrany že nová TATRA TRUCKS a.s. nemá s předchozím vedením a původní zadluženou firmou TATRA a. s. vůbec nic společného.. Hodně tenkrát pomohl ministr Stropnický, který zprostředkoval jednání se svým indickým protějškem. Od roku 2015 se tak odblokoval prodej 400 setů pro montáž aut ročně, které se tak už dva roky přidávají ke zhruba deseti tisícům tatrovek sloužících v indické armádě.
Prvním krokem bylo získat ztracenou důvěru zaměstnanců a zákazníků. „Byla jediná cesta. Musíte se chovat naprosto transparentně a slíbit pouze to, o čem stoprocentně víte, že to můžete splnit,“ říká klidným a přesvědčivým hlasem Petr Rusek. Díky velkému odhodlání a jistě i rétorickému charismatu se podařilo názor dodavatelů změnit. Souhlasili, že se jim bude platit zprvu jen za právě odebíraný materiál a staré dluhy se budou splácet postupně. Zaměstnanci i odbory nakonec také přistoupili na vlastně jedinou možnou strategii, která vedla jistou cestou vpřed.
To už zaměstnanci v Kopřivnici viděli jasně, že to jde. Mezi nimi šéfkonstruktér Radomír Smolka, který se svým týmem postavil auto splňující emisní normu Euro 6, která je novou podmínkou k prodeji vozů v Evropě. Vyvinuli kompletně nový rám i uložení kabiny a motoru v rekordním čase. To, co trvá konkurenci běžně dva tři roky a stojí obrovské peníze, se podařilo za devět měsíců přesčasů bez extra finanční podpory. Nizozemský DAF, který dlouho usiloval o vlastnický podíl v Tatře, nakonec svůj záměr definitivně vzdal a jako obchodní partner dnes dodává kabiny i motory pro verzi Euro 6. Management vyhrál další boj a získává zasloužený respekt na evropských trzích. A tak největším problémem dnešní Tatry je růst. Dodavatelé, kteří dříve nervózně čekali na splacení svých pohledávek, dnes nestačí dodávat. Mění se způsob řízení a s ním informační systémy. Všechna oddělení rostou a noví zaměstnanci se adaptují na firemní kulturu.
Geniální koncept podvozku nákladních automobilů TATRA pocházející od legendárního konstruktéra Hanse Ledwinky se sice nezměnil, ale technologický posun ve vývoji je obrovský, a to zásluhou lidí mnoha profesí. Důležité je ale především to, že se může vyvíjet dál. Jistě k tomu přispěla paličatá cílevědomost a ochota obětovat mnohem víc, než se čeká. A nejspíš ještě také něco navíc: „To, co má Tatra, je srdce. Když jsou lidé ochotní dát tatrovácké tradici svoje srdce a mají ještě zodpovědnost, tak musíte vyhrát. To jinak nejde,“ říká Petr Rusek.