Sdílená ekonomika v praxi. Jak funguje komunitní dílna PONK?

Místo pro realizaci vlastních nápadů

Před dvěma roky oslovil bývalý student architektury Martin Pulec svého známého Michala Kotka, zda by s ním nechtěl založit prostor, ve kterém by lidé mohli sdílet drahé a velké stroje k výrobě rozličných předmětů – od dřevěných stoliček přes lampy po složitější užitkové konstrukce či umělecké předměty. Brzy nato si pronajali suterénní prostor v Přístavní ulici v pražských Holešovicích a pustili se do rekonstrukce.

„Nešlo o revoluční nápad, protože v zahraničí podobné projekty už nějakou dobu fungují,” myslí si Martin Pulec, „na druhou stranu ale rozjet takový projekt v České republice, která má svá specifika, nebylo jednoduché.”

Jedním z prvních, kdo v České republice zkoušel založit sdílenou dílnu, byl Američan Hank Duke. Ten si v roce 2013 otevřel hodinovou dílnu s názvem DIY (Do It Yourself), v níž si několik desítek lidí vyrobilo vlastní postele, ale stejně tak zde i pár podnikatelů vymyslelo prototypy svých výrobků. Duke přitom věřil, že narazil na díru na trhu. Vycházel z jednoduché úvahy – po pádu komunismu nastal obrat směrem ke konzumní společnosti, pak ale lidem začala chybět možnost něco si vyrobit. Dílnu však později zavřel.

„Myslím si, že svůj projekt nedokázal přizpůsobit českému trhu. Přišel sem se zkušeností, že zahraniční společnosti jsou na sdílení věcí zvyklé a nemají problém si něco pouze půjčit. S tím Češi ještě trochu problém mají. Navíc se zaměřil na profesionální řemeslníky, kteří si už ale svou dílnu dávno zařídili,” hodnotí Pulec neúspěch prvního pokusu o komunitní dílnu. „Ve Spojených státech se prakticky jedná o okamžitý úspěch, u nás jste na to zezačátku tak trochu sami.”

„My jsme chtěli založit takzvanou špinavou dílnu, ve které jsou moderní počítačové stroje taková třešnička na dortu. V jiných dílnách, kterým se říká makerspace, je to spíš naopak – tam je třešničkou na dortu bruska. My věříme, že se člověk napřed musí naučit, jak říznout do dřeva, aby potom mohl v počítači správně zadat to, jak to provede moderní stroj,” vysvětluje Pulec.

„Máme tu prostor, ve kterém vám pomůžeme vlastnoručně sestrojit věc, kterou si sami vymyslíte. To je často rychlejší, ekonomičtější a lepší než se pět hodin dívat, jak se váš počítačový návrh v tiskárně pomalu zhmotňuje v 3D tiskárně.”

„Říkají o nás, že učíme mladší generace manuální zručnosti”

Když se zakladatelů Martina Pulce a Michala Kotka na začátku ptali, v čem se jejich projekt liší od jiných, odpovídali, že začínali zespod. „Zatímco jiní na svůj projekt třeba získali dotaci, my jsme v něm utopili všechny svoje úspory. Naštěstí jsme rychle překonali bod zlomu, kdy už si dílna zvládla vydělat na svůj provoz. Nečekali jsme, že to půjde tak rychle,” popisuje Pulec.

Mezi prvními, kdo do dílny začali chodit, byli často ti, jejichž pracovní život se převážně odehrává za monitorem počítače. „Šlo přitom mnohdy o lidi v lepších pozicích, která jim umožňovala vzít si home office. Mnozí z nich už v té chvíli své počítače nenáviděli natolik, že byli šťastní, že vůbec můžou dělat něco manuálně. A protože brzy zjistili, že vyrobit něco rukama není jen tak, vedlejším efektem bylo i to, že si začali více vážit práce řemeslníků.”

Zajímavé propojení talentu a výroby zde nastává také ve chvíli, kdy sdílená dílna pomáhá umělcům – především designérům – lépe pochopit výrobní a kupní hodnotu díla. „Studenti designu i jiní si zde můžou otestovat, co je možné a co ne a že ne vždy je 3D tisk tím nejlepším řešením,” vysvětluje Pulec, proč některé návrhy vypadají hezky jen na počítačové obrazovce.

„Sám nejsem tak talentovaný, abych se designu věnoval. Ale když například na Dyzajn marketu narazím na studentku, která prodává jeden porcelánový talíř odlitý v drahé formě z 3D tiskárny za tři tisíce korun, jsem schopný jí poradit, že s pomocí staré metody s lukoprenovou formou může vyrobit 160 stejných talířů s nákladem sto korun za kus. V takovém případě vznikají tak trochu paradoxní situace, kdy nám moderní technologie vlastně přivádějí do dílny nové lidi.”

Kromě toho PONK nabízí také kurzy práce s dřevem, sváření nebo pro některé trefně nazvaný kurz s názvem Když je chlap k ničemu pro ženy či kurz Hodinový manžel – for dummies, kterého se můžou zúčastnit jak muži, tak ženy. Z podnikatelského hlediska je přitom hodnotné i to, co dříve zkoušel zavést Hank Duke. A sice, že zde každý může zjistit, zda má vůbec smysl se něčemu věnovat. 

Kde leží limity sdílené ekonomiky

Před koronavirovou krizí Martin Pulec doufal, že se v PONKU vybuduje dostatečně velká komunita, která mu časem umožní, aby se na jejím vedení mohl podílet méně, případně téměř vůbec. Během pandemie dílnu podpořil dostatek věrných předplatitelů, který umožnil provoz i v utlumené podobě. Krize však Martina Pulce – jako mnoho dalších – připravila o práci, jíž se živil. Proto nyní věnuje svůj čas a prostor dalšímu prohlubování ideologie celé dílny a rozšíření její činnosti také o práci na zakázky. V té již spojuje práci s počítačem se svými zkušenostmi s manuální prací a výrobou.

„Zaměřil jsem se na využití nejdražšího stroje, který v dílně máme. Jde o počítačem řízenou frézu. Takže jsem začal programovat v počítači produkty – například dětskou židličku, stůl nebo houpacího koně – na zakázku. PONK funguje jako zapsaný spolek a komunitní dílna. Vedle toho plánujeme i zakázkovou výrobu, která bude čistě komerční,” vysvětluje.

Z obecného hlediska lze ale PONK vnímat také jako místo, kde je možné experimentovat i s ohledem na koncept cirkulární ekonomiky a rostoucí potřebu účinné recyklace, kterou v projektu zastupuje druhý ze zakladatelů Michal Kotek. Ten se stará o stavbu a zprovoznění čtyř strojů, díky kterým lze roztavit plast a vymodelovat nový produkt. „Chceme tu například vyrobit novou podlahu z černých plastových dlaždiček,” dodává Pulec.

Recyklace se sdílenou ekonomikou úzce souvisí – střetávají se v potřebě neužívat více materiálu, než je nutné, a využít co možná nejvíce materiál sekundární.

„Obecně si myslím, že moje generace nepotřebuje vlastnit věci jako naši rodiče. Nepotřebujeme už tolik dokazovat své statutární hodnoty skrze majetek a jsme schopnější věci sdílet,” myslí si Martin Pulec. „Ale má to svá omezení. Příkladem může být elektromobilita, o níž se někdy tvrdí, že padá na prvním dítěti. A je pravda, že ve chvíli, kdy se mladému páru narodí dítě, tak už možná nebude tak ochotný shánět auto o pět bloků dál. Podobně ve stáří zase už nejspíš nebudete mít tolik energie, abyste pořád chodili do sdílené dílny, a raději si pořídíte svou malou truhlárnu. To ale něco stojí.”

PONK není jediným projektem tohoto typu, který v České republice běží. V Plzni funguje například Makerspace v rámci DEPA2015, ve kterém také najdete dílny zaměřené na recyklaci, práci s textilem, kovem, dřevem či plasty. V Rousínově u Brna zase funguje řemeslný ateliér Hobbylab. V zahraničí se popularitě těší takzvané fablaby neboli high-tech sdílené dílny, jejichž provoz částečně zajišťují univerzity. Zdá se však, že právě sdílené komunitní dílny představují místo, kde lze nyní nabrat cenné zkušenosti, vyzkoušet nové nápady, potkat budoucí partnery nebo také přijít na kloub tomu, jak snížit výrobní náklady produktů.