Brain fog. Když nám těžká situace zamlžuje mysl
16. června 2021
3 minuty
Zhoršená paměť, nízká schopnost koncentrace, nedostatek kreativity. To jsou potíže, s nimiž se kvůli přetrvávající pandemii potýká čím dál více lidí. Proč je naše myšlení zahalené oparem? Protože trauma a nejistota ovlivňují také naše kognitivní funkce.
Brain fog neboli mozková mlha nepatří mezi fenomény, které se zrovna objevily. Právě naopak – její mechanismus byl přítomný už v počátečním stádiu evoluce člověka. Zdravotní odborníci ji vnímají především jako narušenou funkci centrálního nervového systému v důsledku nedostatečného spánku, dlouhodobého zatížení stresem, ale také kvůli nesprávné stravě, hormonálním změnám či užívání léků.
Od začátku pandemie bývá také spojovaná s takzvaným dlouhodobým covidem. V dubnovém textu autorky Moyi Sarnerové, který vyšel na britském zpravodajském webu The Guardian, však dotazovaní odborníci hledí na mozkovou mlhu trochu jinak.
Jedním z citovaných odborníků v článku je psychoanalytik Josh Cohen, který má zkušenost s pacienty, kteří mu o mozkové mlze v poslední době velmi naléhavě vyprávějí. Mají pocit, že se už vůbec nedokážou soustředit na pracovní schůzky, číst si a sledovat některé televizní programy. „Objevuje se u nich slabost, zapomnětlivost a zhoršené schopnosti,“ sděluje Cohen deníku The Guardian. Období lockdownu i pro něj znamenalo utažení a smrštění životních možností – a spolu s ním i našich mentálních schopností, domnívá se.
Podnět ke zkoumání nových souvislostí
Tento zdánlivě zbytečný a neužitečný stav mysli pravděpodobně navštívil od začátku pandemie každého z nás. A uvrhl nás do stavu apatie, který je podobný pocitu, který máme, když vstoupíme do místnosti a zapomeneme, proč jsme do ní přišli.
Pro experty z oblasti neurovědy, kognitivní vědy či psychiatrie je toto téma velmi zajímavé. Studium mozkové mlhy by totiž mohlo přispět k odhalení dalších souvislostí v dosavadních poznatcích o lidském mozku.
Catherine Lovedayová, profesorka kognitivní neurovědy na Westminsterské univerzitě v Londýně, mozkovou mlhu chápe jako špatnou kognitivní funkci. „Dotýká se všeho. Od paměti, pozornosti a schopnosti řešit problémy až po kapacitu být kreativní. Zkrátka ovlivňuje naše myšlení,“ vysvětluje Lovedayová. „Mnoho lidí mi v poslední době říká, že se jim výrazně zhoršuje paměť a že mají pocit, jako kdyby byli za jakýmsi oparem.“
Podle Lovedayové doposud proběhly jen dvě studie, které dávají zvýšený výskyt mozkové mlhy do souvislosti s pandemií – jedna v Itálii a jedna ve Skotsku. Účastníci první studie subjektivně uváděli typy problémů, s nimiž se potýkají, a často zmiňovali právě zhoršené vnímání času a schopnost organizace. Skotská studie zase objektivní metodou měřila kognitivní funkce účastníků při plnění různých úkolů v době od prvního lockdownu až do léta, kdy přišlo první rozvolnění mimořádných opatření. Výsledky ukázaly, že lidé podávali horší výkon v době uzamčení, ale s uvolňováním omezení se postupně zlepšovali. A ti, kteří zůstávali v domácí izolaci, se zase zlepšovali pomaleji než ti, kteří častěji chodili ven.
Příčinou je i nedostatek nových podnětů
Podle Jona Simonse, profesora kognitivních neurověd na univerzitě v Cambridge, není tento pocit něčím neobvyklým. Je to přirozená a normální reakce na traumatizující zážitky posledních 14 měsíců.
Simons si ale zároveň myslí, že mozková mlha nemá jednu konkrétní příčinu. „Musí existovat spousta různých faktorů, které na sebe vzájemně působí a způsobují jak poruchy paměti a pozornosti, tak i další potíže se zpracováním informací či zážitků,“ vysvětluje.
Jedním z těchto faktorů by podle Catherine Lovedayové mohla být skutečnost, že je všechno pořád tak stejné. Lidský mozek je totiž stimulován čímkoliv, co je nové, odlišné a co se nazývá orientační odpověď: „Od okamžiku, kdy se narodíme, to funguje stejně. Když se někde objeví nový podnět, dítě k němu otočí hlavu. A když jako dospělí sledujeme nudnou přednášku a někdo vejde do místnosti, také to probudí náš mozek znovu do akce.“ A dodává, že i když má každý z nás svou vlastní optimální úroveň stimulace skrze socializaci, náš mozek se zkrátka probouzí k činnosti v přítomnosti jiných lidí.
Situace se však může zlepšit už jen tím, že vyřešíme pracovní hovor po telefonu, zatímco se procházíme v parku. Studentům rovněž doporučuje nahrát si některé přednášky jako podcasty, které mohou poslouchat, zatímco chodí venku. Navrhuje také střídat místnosti při práci z domova, nebo aspoň změnit či osvěžit jejich vzhled novými obrázky, květinami nebo přesunutím věcí. Také Simons si myslí, že pokud se každý den jeví stejně, klesá naše rozlišovací schopnost a problém s určením času může být tak výrazný, že si nedokážeme vzpomenout na to, co se stalo ke konci minulého týdne.
Existuje však ještě další interpretace, která vidí příčinu spíše v emočním rozrušení, jehož zdrojem je strach a nejistota. Stojí za ní profesor biologické psychiatrie na King’s College v Londýně Carmine Pariente, který tvrdí, že mozková mlha je něco jako stav, ve kterém mozek vyjadřuje smutek a který stojí mimo vědomé emoce. Jinými slovy stav, za kterým může stát dlouhodobý stres i čerstvé trauma, které jsme ještě ani nemohli začít zpracovávat.
Tip: Přečtěte si jak překonat psychickou únavu z koronaviru
A co teď s tím?
Mozková mlha je podle autorky původního článku něčím, co bychom měli poslouchat. „Jde o signál těla i duše, který zvoní na poplach. Pokud máte pocit, že se u vás mozková mlha horší, zkuste si zajistit více volna a nenuťte se do práce či soustředění, protože tím riskujete další emoční utrpení, či dokonce syndrom vyhoření,“ píše Sarnerová v závěru.
„Možná jsme se nevědomky rozhodli žít v mozkové mlze, protože nejsme připravení čelit skutečné povaze aktuální situace. Možná máme problémy s myšlením, protože pravdivost této zkušenosti je pro mnohé z nás zkrátka nemyslitelná,“ uvažuje Sarnerová v závěru.
Pro některé z nás bude mozková mlha dočasným stavem, který se podle Simonse změní, jakmile začneme zase žít rozmanitější životy. Horší situaci čelí starší lidé, u kterých může mozková mlha urychlit přirozené horšení kognitivních funkcí. Proto Simons se svými kolegy už nyní zpracovává studii, která zkoumá dopad karantény na lidi ve věku nad 65 let.
Pokud se potvrdí Simonsova hypotéza – a sice, že bohatý a společenský život, plný intelektuálních stimulů i náročnějších překážek, nových zkušeností a naplňujících vztahů, udržuje mozek v akci a chrání ho před zhoršením kognitivních funkcí ve starším věku – plyne z toho hezké ponaučení pro nás pro všechny: na hledání nových zážitků a zkušeností není nikdy pozdě.