Změna technologie výroby nejen jako cesta ke snížení emisí

Průmyslové procesy a činnosti vytvářejí emise nebezpečných látek, jako je oxid dusnatý, amoniak, rtuť a oxid uhličitý. Emise následně znečišťují vodu, ovzduší i půdu – a poškozují tak nejen životní prostředí, ale i lidské zdraví. Jaká změna výrobní technologie může pomoci? A jaké výhody z ní mohou plynout samotným firmám?

Pařížská dohoda z roku 2015 obsahuje závazek snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů ve srovnání s rokem 1990 nejméně o 40 %. Mnoho energetických a výrobních společností se zavázalo dohodu dodržet. Firmy si musí strategii vytvořit samy. Politika ESG může být velmi náročná na data a technologie, a každá transformace tak začíná u vedoucího pracovníka a IT týmu. Změna technologie je velké investiční rozhodnutí, které by nemělo být motivované pouhou snahou o snižování emisí – ačkoliv se určitě jedná o důležitý faktor. Je přitom nutné brát v potaz celkový výrobní proces produktu, tedy i to, jaké emise budou spojeny s pořízením a následným provozem nové technologie. Už nyní si některé firmy vybírají dodavatele, jejichž výrobky mají nižší uhlíkovou stopu. Jak ji účinně snižovat?

Proč by vůbec měly firmy o změně technologie uvažovat?

Důvodů je mnoho: úspora provozních nákladů na energie, zjednodušení technologického procesu nebo třeba nahrazení nevhodného teplonosného média – tím může být například pára. Firmy také mohou využít dotační programy, což jim přináší možnost finanční úspory. Mohou získat i konkurenční výhodu, jelikož vysoká energetická náročnost výroby je komparativní nevýhodou celé české ekonomiky, kterou je potřeba rychle odstranit. Na druhou stranu jsou emise skleníkových plynů spojené s výrobou celé řady základních materiálů (např. oceli, průmyslových kovů, plastů, cementu), které by v současnosti bylo prakticky nemožné nahradit. Hledání nových technologií s nižší emisní intenzitou je stejně důležité jako hledání úspor a možností recyklace a posouzení vlivu nových postupů na konečnou cenu výrobku. Hodnocení všech přínosů a nevýhod je možné jen po započtení všech souvisejících nákladů. Pro skleníkové plyny se při hodnocení vlivu na oteplování používají emisní povolenky nebo uhlíková daň.

Povolenkový systém EU

Pokud elektrárny a průmyslové závody vypouštějí skleníkové plyny, musí nakoupit emisní povolenky odpovídající množství vypouštěných skleníkových plynů. Skleníkové plyny se dle svého vlivu na oteplování přepočítávají na bázi odpovídající vlivu CO2. Emitent skleníkových plynů musí každoročně od národního správce emisního mechanizmu (obvykle od ministerstva životního prostředí) nakoupit takový počet povolenek, který odpovídá ekvivalentu CO2 jeho skleníkových emisí. Každoročně se počet vydaných povolenek snižuje. Obecně platí, že ten, kdo více znečišťuje, také více platí. Z výnosu prodeje emisních povolenek se financují investiční dotace na opatření omezující klimatické změny, jako jsou například výstavba obnovitelných zdrojů energie, recyklační systémy nebo elektromobilita. Způsob využití prostředků z prodeje povolenek je pod kontrolou každého z členských států EU. Obdobné emisní systémy zavedly i některé státy mimo EU – např. Čína, Kanada, Mexiko, Chile, Kazachstán a některé státy USA. V roce 2021 podléhalo 26 % globálních emisí buď povinnosti nákupu emisních povolenek, nebo uhlíkové dani.