Bydlení u rodičů: Jak to zvládnout, když se zatím nemůžete odstěhovat

Bydlení u rodičů: Jak zvládnout situaci

22. května 2020

8 minut

S vícegeneračním bydlením má zkušenost přibližně 10 % Čechů. Ať už je to jejich volba, nebo je k tomu nutí finance, jedno je jisté. Klíčem ke spokojenému soužití je správná komunikace. Jak na to, vysvětlí psycholožka Klára Záplatová.

Kláro, existuje věková hranice, kdy mladí chtějí „vyletět z hnízda“ a začít bydlet sami?

Existuje spíš hranice toho, kdy dospělý člověk začíná vnímat, že by se chtěl osamostatnit. Dělat si věci po svém, založit rodinu nebo se postavit na vlastní nohy. Ve vícegeneračním bydlení se navzájem ovlivňujeme, zasahujeme si do životů, omezujeme se. Samozřejmě to přináší i spoustu pozitivních věcí. Máme u sebe někoho blízkého, komu věříme, kdo nám pomůže, kdo s námi bude prožívat radost a úspěchy, sdílet starosti. Někoho, s kým rádi trávíme čas. Ale v základu tam jsou jak zisky, tak i ztráty plynoucí z omezení. 

Proč někdy převládají nepříjemné pocity z bydlení u rodičů? Je to kvůli nezdravým vztahům?

Nemusí se jednat jen o nezdravé nebo neuspokojivé vztahy. Mladí dospělí se chtějí usadit a budovat si své vlastní zázemí. Velmi často se ale stává, že rodiče si odmítají připustit dospělost svého potomka. Nechápou, že si chce dělat věci po svém, že na to má právo a že to zvládne.

Mohlo by vás zajímat

A když ne, tak si nabije ústa, ale pak se zase postaví na vlastní nohy. A nikdo, pokud dospělý potomek nedělá něco nezákonného nebo nepřekračuje hranici druhého člověka (mluvím o situacích, kdy druhému nějak ubližuje nebo ho omezuje), by mu v tom neměl bránit. Protože dospělý člověk = svéprávný člověk.

Někdy se naopak chtějí ze spolubydlení vymanit rodiče. Většinou mají dospělé děti, které odmítají převzít odpovědnost za sebe a svůj život. A rodičovský servis vítají. Mají vypráno, uvařeno, čerstvé teplé jídlo – jako když jsou stále dětmi. V podstatě mají připraveno všechno pro žití a můžou se věnovat svým koníčkům a téměř nepřispívají k chodu domácnosti.

Kdy je lepší jít do vlastního?

  • Jste na sebe s rodiči/dětmi alergičtí, vadí vám i drobnosti.
  • Všechny nápady a rozhovory bere druhá strana jako osobní útok.
  • Neumíte se domluvit na společném fungování, vzájemná komunikace vázne.
  • Máte zásadně odlišný pohled na důležité věci.
  • Omezujete se, nerespektujete soukromí.

Jaké indicie vedou k tomu, že vztah dospělých dětí a"rodičů žijících pod jednou střechou brzy dospěje k poslední kapce?

Pokud má některý z dospělých tendenci omezovat toho druhého, zakazovat mu dělat věci po svém, je to hodně na hraně. Dalším problémem je nerespektování soukromí. Každý z nás potřebuje nějakou míru soukromí, samoty a možnosti pečovat o sebe. Bez toho přichází frustrace.

Stejně důležité je také nastavit si společné fungování. Například v případě společné kuchyně je potřeba se domluvit, jestli budeme jíst společně, nebo každý v jiný čas. Jak si tu kuchyni rozdělíme. Jde o věci, které se jeví jako drobnosti, ale drobnostmi nejsou. Vymýšlet každý den, jak se sejdeme a shodneme v kuchyni, to není úplně jednoduchá situace…

Dá se popsat povaha člověka, kterému bude bydlení u rodičů vyhovovat?

Nemyslím si, že je to o povaze. Jde spíš o to, jestli jsou všichni dobře ve své dospělé roli – cítí se zodpovědní každý sám za sebe, fungují, jsou ochotní komunikovat a dělat kompromisy. Pokud tam tohle není, je těžké v domě pospolu svobodně žít.

Jak předejít ponorkové nemoci? Nejen při běžném soužití, ale i v souvislosti s karanténou, při mateřské dovolené, nemocenské a různých dalších životních situacích a obdobích?

Důležitý je vzájemný respekt, úcta a pochopení k pohnutkám nebo potřebám druhého člověka. Zároveň ale vždycky musím myslet i sama na sebe. Když budu neustále upozaďovat svoje potřeby, tak nemůžu být nikdy spokojená. To vede k frustraci. Ale ve chvíli, kdy si dovolím o sebe pečovat a dopřeju si nějaký čas pro sebe, tak ponorku snáz překonám. I když je v bytě málo prostoru, tak každý ví, že tam bude mít ten svůj.

Co dělat, pokud si uvědomím, že se potřebuju odstěhovat, ale nemám dost peněz? Jak přežít čekání, než našetřím?

Důležité je držet si hranice, za které by nikdo neměl vstupovat. K tomu je třeba vědět, co už je na mě moc, a umět říct „dost“. Vůbec to nemusí znít útočně. Stačí mluvit o svých pocitech: "Mně je v tom nepříjemně, mně je smutno, já jsem naštvaná." Začít konverzaci slovy: "Ty děláš tohle, ty se chováš jako, ty po mně chceš moc," by totiž bylo útočné. Pak je samozřejmě na druhém, jak to přijme. Pokud nefunguje ani tohle, přichází otázka, jestli je absolutně nemožné se od rodičů osamostatnit. Bez komunikace na úrovni dospělého s dospělým může snadno přijít bezmoc a další nepohodlí.

TIP: Chcete se odstěhovat, ale nemáte vymyšlený finanční plán, díky kterému dosáhnete na nové bydlení? Zavolejte nám na číslo 800 879 888, zanechte nám na sebe kontakt nebo přijďte k nám na pobočku. Rádi vám pomůžeme zvládnout cestu do svého. Některé tipy objevíte také v článku Na bydlení dosáhnete i bez rodičů.

Co když mám rodiče, kteří odmítají komunikovat? To už člověk asi nevymyslí zázrak, že?

Buď nevymyslí zázrak, nebo se musí obrnit trpělivostí, protože někdy to jde hodně postupně. A jindy stačí ukázat, že umím převzít zodpovědnost a věci se začnou měnit. Kdysi mi můj klient řekl, že si dal sklenku vína a rodič mu řekl: "Ty piješ sám? Odpoledne? Budeš alkoholik, takhle jsme tě nevychovávali!" A on řekl: "Měl jsem chuť na víno, tak jsem si koupil víno." Žádné vysvětlování. Prostě jsem dospělý, měl jsem chuť na víno, tak jsem si ho koupil. Tečka. Někdy drobnost pomůže, jindy ne. Nikdy nevíme, co nás v komunikaci překvapí. Kdy se sami za sebe postavíme tak, aby bylo srozumitelné, že rozhodujeme sami za sebe.

Produktový tip

Bydlet můžete i s malými úsporami. V České spořitelně na 90% procentní hypotéku dosáhnete při úvěru do 5 miliónů Kč při nákupu své první nemovitosti.

Nejsou vztahy komplikované právě proto, že na jednu stranu chceme být dospělí se vším všudy, na druhou stranu pořád žijeme s rodiči?

Přesně. Pokud necháme stranou peníze a budeme se bavit čistě o vztazích, tak ten rozpor vzniká v tom, že já, když to řeknu polopaticky, se můžu nevědomky chovat jako puberťák. V něčem chci být dospělá a v něčem mi vyhovuje, že se o mě rodič stará nebo mi pomáhá. Důležité je začít u sebe. Protože dokud nepřijmu zodpovědnost za svůj život se vším všudy, nemůžu čekat, že mě druzí budou vnímat jako dospělého, a konflikt potrvá.

Pokračujte dále