Umět číst emoce druhých je umění. Můžete si ho ale osvojit
Emoce nás zachraňují při bezprostředním ohrožení života. Pokud ale jde o vztahy, můžou život nenapravitelně poškodit. Škodám lze předcházet, ovšem za předpokladu, že se naučíme citlivě reagovat na to, co cítí druzí.
Kdy nás emocionální reakce zachraňují? Například když jedeme autem, ze zatáčky se na nás náhle vyřítí vozidlo jedoucí v našem pruhu a my reflexním pohybem strhneme vůz na stranu. A jejich ničivý potenciál? Americký psycholog Paul Ekman, který se výzkumu emocí věnuje desítky let, demonstruje na tzv. Othellově omylu.
Slavný Shakespearův žárlivec obviňuje svoji ženu z nevěry a chystá se ji zabít. Ta zoufale prosí, ať zavolá domnělého milence, který by dosvědčil její nevinu. Když jí manžel odpoví, že ho právě zabil, její zjevné utrpení a strach se ještě prohloubí. Othello si to vyloží tak, že trpí kvůli ztrátě milence a zdrojem jejího strachu je postavení přistižené nevěrnice. Skutečným zdrojem ženiných pocitů je však něco úplně jiného – vědomí, že ji muž chce zabít a ona nemá nic, čím by prokázala svoji nevinu.
Úskalí refrakterní fáze
Othellův omyl dokonale zachycuje informační a ničivý potenciál emocí. Na jedné straně každý z nás snadno rozeznává, co druzí právě prožívají: zda radost, smutek, hněv, vztek, strach, překvapení či znechucení a odpor. Tyto základní emoce vyjadřují lidské tváře na celém světě stejně.
Na druhou stranu je velice obtížné interpretovat, proč se dotyčný tváří zrovna takhle, protože emoční signály nevypovídají vůbec nic o tom, co je vyvolalo. Navíc mají emoce svoji individuální rovinu, neboť jejich prožívání ovlivňuje kultura, osobnostní nastavení i zkušenosti. Nevyvolávají je pouze vnější podněty, ale i vzpomínky, představy a úvahy.
Potenciální ničivost emocí vysvětluje americký psycholog Paul Ekman takto: „Po určitou dobu se nacházíme v tzv. refrakterním stavu, kdy naše myšlení nedokáže začlenit informace, jež nezapadají do aktuálně prožívaných emocí.“ Takový stav nastává, pokud jsme takzvaně vzteky bez sebe. Zhoubná bývá refrakterní fáze, zvláště trvá-li déle. K tomu opět Ekman: „Vezměme si například obavy člověka, že pociťovaná bolest v zádech je příznakem rakoviny jater. Během refrakterní fáze bude odmítat informace svědčící o něčem jiném, vytěsní fakt, že předchozího dne pomáhal kamarádovi stěhovat nábytek, což by mohla být také příčina bolesti.“
Nepřilévat olej do ohně
Je tedy vůbec možné číst emoce druhých tak, abychom si vzájemně lépe rozuměli a více chápali, co se mezi námi děje? Náročnou situací je například dialog v práci, kdy nadřízený podřízenému sděluje, že nebude povýšen, načež se ve výrazu níže postaveného objeví znaky hněvu. Vůbec nejhorší je dotčená reakce typu „Proč se na mě zlobíte?“. Odtud vede jen cesta k vyostřené a nevěcné slovní přestřelce.
Mnohem lepší odpověď může znít takto: „Chápu, že vás to asi rozzlobilo, což mě mrzí. Mohu-li pro vás udělat něco jiného, řekněte.“ Uvedená slova dávají najevo, že výraz obličeje sice nebyl přehlédnut, zároveň nevylučují možnost, že zdroj hněvu může být jiný, navíc vyjadřují lítost a ochotu pomoci.
Nadřízený měl i jiné možnosti, například hněv či vztek zcela ignorovat, být ve střehu a v dialogu využít vše, co o podřízeném, jeho schopnostech, rodinné situaci, sklonech, povaze i situaci v podniku ví. Také při tomto průběhu by zachoval vůbec nejdůležitější zásadu pro empatii a takové vedení dialogu, v němž člověk využívá veškeré do diskuse vstupující informační zdroje včetně emocí – moderovat situaci v duchu otevřených a věcných scénářů a nepřilévat zbytečně olej do ohně záporných pocitů.
Jak odhalit teroristu
Je zde však ještě jedna stránka věci – když někdo skrývá své skutečné emoce a pocity a předstírá jiné, lze takové chování odhalit? Paul Ekman na tento problém narazil na začátku své vědecké dráhy a vyřešit jej dokázal až po dlouhých letech. Zkoumal filmový záznam pacientky s těžkými depresemi, která předstírala, že je jí už mnohem lépe, aby dostala propustku domů. Tam plánovala spáchat sebevraždu. Ekman si všiml kratičkého a vzápětí úsměvem překrytého záblesku strachu. Vyvolala ho otázka lékaře, který se zeptal na její plány do budoucna. A tak byl na světě důkaz, že lze skutečné pocity skrývat, ale že je zároveň možné najít projev skutečného stavu.
Záblesk opravdových pocitů Ekman označil jako mikrovýraz a vyvinul metodu, jak se naučit mikrovýrazy odhalovat. „Emoci ve chvíli, kdy vzniká, prostě nemůžeme neukázat. Probleskne ve tváři třeba jen na pětadvacetinu vteřiny, pak se mi už může podařit ji vědomě potlačit. Ale neukázat ji vůbec, to prostě nejde. Vychytat ty kratičké časové úseky je náročné a právě k tomu slouží trénink čtení emocí,“ vysvětluje psycholog Jan Ženatý, který si Ekmanovu metodu osvojil a šíří ji u nás. Ta dnes účinně pomáhá nejen vyšetřovatelům, což mimochodem zachycuje známý americký seriál Anatomie lži, ale také forenzním specialistům, letištní ochrance, právníkům, psychiatrům a psychologům. Naučit se ji však může každý.
Mikrovýraz však ještě není žádný přímý důkaz. Jde o tzv. hotspot čili pouze rizikový moment, nikoli signál lži. Označuje moment, kdy je třeba zjistit více informací. A tak musí nastoupit podrobné studium kontextu situace, podložené emoční inteligencí, řeči těla a mimiky, aby se zjistilo, zda ten, komu se ve tváři mihl mikrovýraz, skutečně lhal, nebo své emoce pouze skrýval bez lživého úmyslu.
Lež někdy pomáhá odhalit vskutku nečekaný mikrovýraz. V kurzu Ekmanovy metody je také filmový záznam výslechu slavného dvojitého agenta Kima Philbyho, jenž pracoval pro britskou MI 5 a zároveň dodával informace sovětské KGB. V mikrovýrazu, který vedl k jeho odhalení, se zračilo samolibé uspokojení z pocitu, jak mu vyšetřovatelé na jeho lži skáčou a jak je skvěle oklamal. Čtení emocí se tak může hodit nejen v práci.