Zapálení pro svijanské pivo

Roman Havlík

Ředitel Pivovaru Svijany, a. s

 

Těžko říci, co sehrálo hlavní roli v řízení osudu Romana Havlíka, vzděláním leteckého inženýra, aby jednou usedl na ředitelské křeslo svijanského pivovaru. Od roku 2008, kdy stojí v čele společnosti Pivovar Svijany, a. s., se zde piva vaří dvakrát tolik, značně se rozšířilo portfolio jeho druhů a značek, a odbytiště dávno překročila regionální i státní hranice. Pivovar koupil a zrekonstruoval svijanský zámek a otevřel také první značkovou hospodu Radniční sklípek v Liberci, k níž přibývají další. Z průběžných investic se aktuálně připomíná nedávno zprovozněná vlastní linka na stáčení piva do plechovek. I za přísného dodržování tradičních postupů se z malého pivovaru vyvinul střední podnik respektované české značky s celkovou produkcí přes 623 tisíc hektolitrů za rok.

Přitom jednomu z našich nejstarších pivovarů hrozil ještě v roce 1997 zánik. Patřil do skupiny, kterou kontrolovala anglická pivovarská společnost Bass, a ta neměla zájem na tom, aby tradiční pivovar fungoval. Tehdy sehrál svoji historickou roli legendární sládek a později ředitel František Horák, který využil všech svých kontaktů a půl roku vynakládal veškeré své síly na to, aby český pivovar s více než čtyřsetletou tradicí zachránil. Nakonec peníze sehnal a podnik koupil. Vznikla nová společnost a jejím majoritním vlastníkem se stala investiční skupina LIF Miroslava Kučery. Jedním z akcionářů byl také Roman Havlík.

„Prvním krokem bylo získat ztracenou důvěru zaměstnanců a zákazníků.“  

PETR RUSEK

 „Od roku 1998 jsme pivovar spravovali. Na schůze chodil František Horák, nosil nám to výborný pivo a o pivu vyprávěl. To jeho zaujetí bylo strašlivě nakažlivý,“ vzpomíná Roman Havlík, kterého o deset let později svijanská legenda požádala, aby vedení pivovaru převzal.

Než nastoupil na ředitelské místo, využil toho, že ho tam zatím nikdo nezná. Vzal si na sebe pracovní vestu a vyrazil na obhlídku, aby si udělal vlastní obrázek. Když přišel na spilku čili do části, kde probíhá kvašení mladiny a její přeměna na mladé pivo, uslyšel, jak v kádi cáká voda. Někdo ji umýval a přitom to pěkně od plic komentoval. Shora se na něj podíval a říká: „Jde to pomalu, co?“ Z kádě se ozvalo: „Jo, už mě to štve, dneska potřebuju být doma dřív.“ Budoucí ředitel dál provokoval: „Tak už se na to vykašlete…“ „Ne ne, to nejde,“ zaznělo ze spilky rezolutně. „Aha, to byste dostal od sládka za uši, co?“ hádal dál. „No, to asi taky, ale hlavně – to pivo by pak nestálo za nic!“ Tato odpověď řekla vše.

 Sdílené nadšení pro pivo a fakt, že se podařilo zachránit místní pivovar, pomohlo překonat prvotní problémy zděděné z dob socialismu. Pivovar byl neskutečně podinvestovaný. Ačkoli právě to paradoxně umožnilo zachování tradiční technologie, kdy pivo zraje na otevřené spilce a dlouhodobě dozrává ve sklepích.
„Veliké štěstí tohoto pivovaru je, že se podařilo majitele přesvědčit, že nebudeme zasahovat do výroby a zachováme tradiční postup. Tam, kde to půjde, využijeme moderní technologie. Ale ne takové, které mají přímý vliv na pivo,“ zdůrazňuje zpříma ředitel Havlík.

Pivo se rychle začalo prodávat už nejen „kolem komína“, a tak se ho muselo začít vařit čím dál tím více. Poptávka doslova vtahovala pivovar do investic pro rozšiřování výrobních kapacit. Ob rok se střídala nová spilka s novými ležáckými tanky. Ale ustát ten tlak na produkci ve spojení se splácením úvěru za odkup akcií od minoritního vlastníka nebylo vůbec jednoduché.

„Těch pět let jsme převraceli každou korunu. Od roku 2013 to máme doplacené a z té radosti jsme koupili místní zámek,“ směje se Roman Havlík.

Mohlo by vás ještě zajímat