Štěstí v práci 2: Má vaše práce nějaký smysl?

V prvním dílu naší malé série článků o důležité a podceňované úloze štěstí v práci jsme vysvětlovali, že štěstí není něco, co přijde až s vydřeným úspěchem, s dobytou pozicí na trhu. Že dobrá nálada a optimismus jsou naopak jedním ze základních předpokladů úspěchu. A dokládali jsme to výzkumem, jenž ukázal, že u lidí, kteří mají dobrou náladu, stoupá produktivita o 12 %.

A to jsme například nezmínili fakt, že ještě významněji se pozitivní nálada projevuje u lidí z obchodních oddělení – když jsou šťastní, prodeje se podle výzkumů amerického psychologa Shawna Achora zvednou až o 37 %.

Akcie společností v seznamu „100 nejlepších firem z hlediska práce“, který sestavuje časopis Fortune, stoupaly mezi lety 1998 a 2005 v průměru o 14 % za rok, zatímco akcie firem, které se na seznam nedostaly, rostly v průměru jen o 6 %.

Úspěšné firmy proto dnes investují do dobré nálady svých zaměstnanců. Výraz „happy workplace“ je v módě.

Muška jenom zlatá

Tady si to celé trošku zkomplikujeme. Musíme si totiž odpovědět na otázku, co to štěstí vlastně je. Zjednodušená definice, kterou dnes používá řada psychologů, popisuje štěstí jako stav příjemné pohody a klidu. Ale zároveň se v psychologii mluví o dvou základních typech štěstí. První je štěstí hédonické. Druhý je štěstí eudaimonické.

Co to je hédonické štěstí, je asi jasné – je to štěstí požitkářské. Vychází z prožívané rozkoše a potěšení. Což zároveň odpovídá nejrozšířenější představě o štěstí. Proto si ho spojujeme s úspěchem a bohatstvím. Potíž je v tom, že čím více se tohoto štěstí snažíme dosáhnout, tím méně jsme šťastní. Tak je náš mozek zkrátka nastavený.

Eudaimonické štěstí se od hédonického liší tím, že vychází z hlubokého smyslu a cíle života. Člověk je šťastný, když má jeho život smysl.

Štěstím se dlouhodobě zabývá americká autorka Emily Esfahani Smithová. Ta ve své knize The Power of Meaning píše, že právě pocit naplnění a smyslu je tím, co nám v dnešní době schází. Dokazuje to řadou vědeckých studií.

Potřeba smyslu je přitom jednou z nejzákladnějších lidských potřeb.

Jako první ji vědecky popsal slavný rakouský psychiatr Viktor Frankl. Jako Žid strávil většinu druhé světové války v koncentračních táborech, od Terezína až po Osvětim. Strávil tam tři roky nepředstavitelného strádání a hrůz a přitom věděl, že jeho život může kdykoli ukončit nějaký sadistický dozorce nebo rozkaz, který jej pošle do plynové komory. Věděl, že podle nacistických plánů se nemá z lágru vrátit živý.  Člověka logicky napadne: jaký má takový život smysl? Ostatně, míra sebevražd byla v koncentračních táborech vysoká...

Jaký má život smysl? Viktor Frankl dospěl k závěru, že to je špatně položená otázka. Nemáme se ptát, jaký má život smysl. Ale jaký smysl mu chceme dát.

Z Osvětimi si odnesl poznatek, že svému životu můžeme dát smysl i v nejkrutějších a nejzoufalejších podmínkách. A že jen lidé, kteří viděli smysl, tyto tábory přežili.

A dodává, že tihle lidé nacházeli smysl v pocitu zodpovědnosti vůči něčemu, co je přesahovalo. Ukázkovým příkladem byl jeho spoluvězeň, který už neměl sílu dál snášet útrapy koncentráku a chystal se spáchat sebevraždu. Frankl jej přesvědčil, aby spolu hledali důvod žít. Vězeň jej našel ve svém dítěti, kterému se podařilo utéci před Hitlerem do ciziny. Uvědomil si, že vůči tomu dítěti cítí otcovskou zodpovědnost. Že se musí snažit ze všech sil válku přežít, protože jeho dítě potřebuje tátu. Najednou měl na světě nezastupitelnou roli. A budoucnost, která s ním počítala.  

Viktor Frankl vyvinul na téma hledání smyslu celou terapeutickou školu. Dal jí název logoterapie. Logos je řecký výraz pro smysl.

Frankl dokázal, že lidská potřeba smyslu je hlubší a silnější než potřeba štěstí. A i když mají smysluplnost a štěstí mnoho společného a jsou vzájemně propletené, mohou existovat odděleně.

Jen těžko můžeme říci, že by byl Viktor Frankl v koncentračních táborech „šťastný“. Příjemné pohody a klidu si tam moc neužil. Ale měl pocit smysluplnosti. A smysluplnost nakonec vede k naplnění a štěstí. Frankl se navzdory všemu, čím si prošel, dožil dvaadevadesáti let. Jeho knihy se prodávaly po milionech kusů, působil na nejvýznamnějších univerzitách, včetně Harvardu, až do stáří byl vášnivým horolezcem a pak si splnil ještě jeden sen – udělal si pilotní zkoušky a do vysokého věku sportovně létal.

Se smetákem až ke hvězdám

Smysluplnost tedy spočívá v orientaci na něco, co je větší, než jsem já. Převedeno do kontextu pracoviště to znamená, že máme intenzivní pocit, že jsme součástí vyššího, společného úsilí. Společného cíle. A že pomáháme ostatním tohoto cíle dosáhnout.

Asi nejlépe tento pocit smysluplnosti v práci ilustruje historka o tom, jak v roce 1962 dorazil na návštěvu do sídla NASA tehdejší americký prezident John F. Kennedy. Na jedné z chodeb narazil na uklízeče, který právě zametal podlahu. Když se ho prezident Spojených států zeptal na jeho práci, uklízeč opáčil: „Pomáhám dostat člověka na Měsíc.“

Věděl, že on je stejně tak nedílnou součástí obrovského projektu, který naplní dávný sen celého lidstva, jako geniální raketoví vědci. Oni mohli projektovat a počítat mimo jiné i díky tomu, že on udržoval v chodbách a kancelářích čistotu a pořádek.

U lidí, kterým dává jejich práce pocit smyslu, je podle výzkumů až třikrát větší pravděpodobnost, že neodejdou ze své firmy jinam, než u ostatních. Zároveň jsou v práci spokojenější a mnohem více se v ní angažují.

Jestliže jsme v předchozím článku říkali, že štěstí je jedním z nejpodceňovanějších faktorů úspěchu firem i jednotlivců v byznysu, pak smysluplnost je podle řady odborníků ještě podceněnější a ještě méně probádaná. A přitom je významnější a mocnější.

Že je důležité vidět výsledky – a smysl – společné práce, si už v některých firmách uvědomují. Například výrobce traktorů John Deere proto pořádá setkání svých zaměstnanců se zemědělci, kteří na jejich traktorech jezdí.

Je to vlastně obdoba setkání uklízeče z NASA s prvními kosmonauty, kteří se prošli po měsíčním povrchu.

 „Lidé, kteří v průzkumech opakovaně označují své zaměstnání za smysluplné, mají jedno společné. Vnímají své zaměstnání jako cestu, jak pomoci ostatním,“ říká Adam Grant, profesor psychologie na prestižní Wharton Business School, který o smysluplnosti napsal několik bestsellerů.