Roboti nám berou práci? Zatím ne. Proč vítězný pochod robotů pokulhává

Vývoj nových kolaborativních robotů měl změnit podobu průmyslové výroby. A technologičtí giganti jako Tesla či Foxconn plánovali přenést výrobu do plně automatizovaných továren budoucnosti. Revoluce se však trochu zadrhává.

Jedním z nejzajímavějších exponátů na letošním strojírenském veletrhu v Brně byl robot Sawyer, který návštěvníkům, co se zastavili u jeho stánku, uvařil espreso. Dal jim vybrat ze čtyř druhů. Pak sáhl po příslušném zásobníku s kapslemi, jednu vytáhl a vložil ji do kávovaru, kam pak postavil hrneček a stiskl tlačítko. Šálek s hotovou kávou podal návštěvníkovi, přičemž na něj pohlédl roztomilýma animovanýma očima z displeje, jejž měl přesně tam, kde byste čekali, že má robot hlavu. Ty oči mají praktickou funkci: když se Sawyerovi něco nedaří, dostanou ustaraný výraz a vyšlou tím signál lidem v okolí. Sawyer je totiž ukázkový příklad kolaborativního robota, zkráceně cobota. Robota určeného pro přímou spolupráci s lidmi.

Robot jako parťák z fabriky

Americká firma Rethink Robotics, která Sawyera vyvinula, bývá označována za významného průkopníka konceptu cobotů. Zakladatelem firmy je Rodney Brooks, bývalý profesor robotiky na prestižní MIT, jenž v roce 1990 založil firmu iRobot, která vyvinula mimo jiné slavný robotický vysavač Roomba nebo vojenské robotické vozítko PackBot, používané v Iráku a Afghánistánu ke zneškodňování nástražných výbušných zařízení.

Když Brooks v roce 2008 založil novou firmu, Rethink Robotics, vzbudilo to přirozeně pozornost médií. A když v roce 2011 firma představila výsledek svého úsilí, dvourukého kolaborativního robota jménem Baxter, byla z toho senzace.

Zatímco běžní průmysloví roboti musí pracovat v ochranné kleci, aby někoho nezranili, Baxter byl vybavený bezpečnostním systémem, jejž profesor Brooks osobně demonstroval na předváděcích akcích tak, že robotovým rozpohybovaným pažím stavěl do cesty vlastní hlavu. Navíc i Baxter už měl displej s animovanýma očima, sehrávajícíma od začátku i funkci psychologickou – dávaly robotovi lidskou tvář, dělaly z něj roztomilého humanoida, jehož se dělníci nemusí bát.

A jestliže běžného průmyslového robota je nutné pro každý úkol složitě naprogramovat, Baxtera mohl naučit nové činnosti každý dělník. Stačilo uchopit robotovu paži a provést s ní požadovaný pohyb. Baxter si to zapamatoval.

Na rozdíl od běžného průmyslového robota, který není schopný reagovat na změnu – třeba že mu pás postaví součástku, již má opracovat, o pár centimetrů vedle – Baxter, vybavený schopností strojového učení, rychle poznal, že je něco jinak, a přizpůsobil se tomu. A zatímco vyspělý robot se dvěma pažemi byl v té době k mání řádově za statisíce dolarů, Baxter stál 25 000 dolarů, tedy něco přes půl milionu korun. Byl tedy cenově dostupný i pro malé podniky.

Média Baxtera líčila jako robota, který zásadně změní průmyslovou výrobu. A rozpoutala se debata, zda nepřipraví masy dělníků o práci. Rodney Brooks tyto úvahy vyvracel s tím, že Baxter je tu od toho, aby vykonával jednoduché práce dělníků s nízkou kvalifikací, což je oblast, kde beztak prohráváme s továrnami v Asii a jejich levnou pracovní silou.

Těžký osud průkopníků

V roce 2015 Rethink Robotics představila Baxterova rychlejšího, chytřejšího a přesnějšího nástupce, jednorukého robota jménem Sawyer. Ten už uměl vykonávat preciznější činnosti a dal se tak využít třeba ve výrobě elektroniky.

„Sawyer je určený pro obsluhu strojů, testování desek plošných spojů a jiné úlohy, které nebylo s průmyslovými roboty do této chvíle možné dělat. Obzvlášť při třísměnném provozu je návratnost v jednom roce,“ chválil robota v reportáži z brněnského veletrhu v Hospodářských novinách Jakub Kupka, obchodní zástupce německé společnosti HAHN Robotics, která Rethink Robotics zastupuje na českém trhu.

Ironií osudu právě v době konání letošního brněnského veletrhu vyhlásila firma Rethink Robotics bankrot. Ukázalo se, že Baxter a Sawyer byli možná po technologické stránce výjimeční, ale z obchodního hlediska se jim moc nedařilo.

Důvody byly dva. Jedním byla rostoucí konkurence. Opět se ukázalo, jak rychle se zkracuje čas mezi uvedením nějaké nové technologie a její ekonomicky úspěšnou aplikací v praxi. Pokud na své inovaci nezačnete rychle vydělávat vy, konkurence to udělá za vás. Firem vyvíjejících coboty bylo pochopitelně víc. Dánská společnost Universal Robots, švýcarská ABB, německé společnosti KUKA a Bosch a další uvedly na trh modely, které Baxtera a Sawyera převálcovaly.

Druhý důvod je přesně opačný. Jak zmiňují někteří odborníci, firma Rethink Robotics v jistém ohledu předběhla dobu a ta na její inovace nebyla připravená. Zde je nejspíš třeba hledat příčiny širšího trendu, proč ohlašovaný nástup robotů neběží tak hladce.

V červenci například zkrachovala firma Mayfield Robotics, která loni uvedla na trh domácího robota Kuri, jenž měl dělat společnost osamělým lidem a v době jejich nepřítomnosti hlídat byt. Kuri byl v cenové relaci dražšího iPhonu. Novináři z technologických médií jím byli nadšeni. Nebylo to nic platné. Stejně jako v případě jiného výrobce domácích robotů, kterého si zamilovali, společnosti Jibo. I ta skončila letos v létě.

„Vyvíjení nových věcí je drahé a časově náročné a je hodně těžké proměňovat sny ve skutečnost, bez ohledu na to, kolik roboty milujících redaktorů se vám podařilo přesvědčit o své vizi,“ komentoval krach zmíněných robotických pionýrů prestižní magazín Quartz.

Lidé jsou podcenění

Vrátíme-li se k průmyslovým robotům, vidíme, že řada firem je v jejich zavádění do praxe zatím opatrná. Manažeři sice vědí, že roboti by asi zrychlili a zefektivnili výrobu, že nemají problém pracovat přesčas, a neplatíte za ně sociální a zdravotní pojištění. Ale také vědí, že robota nemůžete jen tak propustit, když ekonomika zpomalí. A úžasní roboti se najednou promění v drahou, nevyužitou investici.

A pak je tu další věc. Jak řekl před pár dny v deníku Wall Street Journal vysoký manažer automobilky Ford Joe Hinrichs, vedle technologických inovací je teď IN ještě jiný trend, a tím je optimalizace práce s lidmi. Tomu dává řada průmyslových podniků včetně Fordu přednost.

Samozřejmě tu jsou společnosti, které pevně věří v automatizaci. Jednou z nich je například obří tchajwanská firma Foxconn, vyrábějící součástky pro Apple nebo Samsung. Ta v roce 2011 ohlásila, že do tří let bude v jejích továrnách pracovat milion robotů.

Úplně to nevyšlo. Je rok 2018 a firma má těch robotů podle různých zdrojů tak 50–60 tisíc. Další příklad je automobilka Tesla. Ta dlouhodobě zaostávala za svými výrobními plány a dostávala se do problémů. V roce 2016 měla firma 370 000 objednávek nového Modelu 3, ale vyráběla jen 50 000 kusů ročně.

Elon Musk tehdy prohlásil, že do dvou let jich firma bude chrlit 500 000 ročně. Což by byl větší produkční skok, než jaký se podařil Henrymu Fordovi po zavedení pásové výroby v roce 1913. Musk ale tvrdil, Tesla zavede ve své továrně ve Fremontu plně robotickou výrobu, která bude podobou i výkonem připomínat výjev ze sci-fi komiksů. Nakonec mu to téměř zlomilo vaz. Tesla investovala obrovské peníze do robotů, kteří se nakonec ukázali nepoužitelní, a Musk v dubnu rezignovaně přiznal: „Ano, přemíra automatizace v Tesle byla chyba. Přesněji moje chyba. Lidé jsou podcenění.“

Tedy ne že by byl ve svém úsilí úplně neúspěšný. Díky inovacím se produkce Modelu 3 zvedla na 5000 aut týdně, tedy na pětinásobek oproti stavu před dvěma lety. Jedním z důvodů je i samotné revoluční řešení Modelu 3, kde se podařilo snížit celkové množství součástek na 8000. Běžný automobil mívá okolo 20 000 dílů.

Přesto se ukázalo, že spoustu činností během výroby auta zkrátka musíte nechat na lidech. Což neznamená, že se roboti málo uplatní, musí však s námi spolupracovat. Z výzkumu odborníků z MIT v automobilce BMW vyplynulo, že efektivně kooperující týmy lidí a robotů jsou ve výsledku výkonnější než týmy složené pouze z lidí či pouze z robotů.