Účinná lenost: Pracujte méně. Třeba jen 3 dny v týdnu. Jinak zhloupnete.

 

Říká se, že základem úspěchu je tvrdá práce. Obvykle se tím myslí dlouholetá dřina, která začíná časně ráno a končí po setmění. Přitom už starý Henry Ford věděl, že produktivitě to nepomáhá. Naopak. Člověk jen ztrácí zdraví, bystrý úsudek a někdy i lidi, které má rád.

Omrzela vás kariéra ve vyšším managementu? Stačí, když se nahlas rozpovídáte o svém odhodlání nepracovat víc než osm hodin denně.

V časopiseckých rozhovorech s majiteli a šéfy úspěšných firem se pravidelně zdůrazňuje či přímo oslavuje práce od časného rána dlouho do noci. Nebo do dalšího rána. A samozřejmě o víkendech. A pár let bez dovolené. Ideálem je tvrdě pracující manažer či manažerka. A pod tvrdou prací si rozhodně nepředstavujeme zákonem stanovených osm hodin denně.

Popravdě řečeno, lpěním na osmihodinové pracovní době si koledujete o vyhazov, ať jste manažer, nebo pomocný dělník. Považuje se to za výraz neochoty dát své firmě víc než naprosté minimum. Za důkaz nezájmu a lenivosti. Tvrdě pracující člověk – tedy člověk ochotný pracovat přesčas – je totiž dávno nejen ideálem, ale i normou. 

Co nečekal ani Charles Dickens

Na první pohled to dává neprůstřelný smysl. Pracovník, který pracuje víc hodin, musí být přeci produktivnější, než ten, který pracuje méně hodin. A firma, jejíž pracovníci pracují víc hodin než u konkurence, musí být produktivnější než konkurence. To dá rozum, ne?

Rozum to možná dá, ale ve skutečnosti to tak nefunguje. Ve větším měřítku si toho všimli naši předkové v devatenáctém století, kdy si dělničtí předáci vystávkovali zkrácení pracovní doby. Když v roce 1848 britský parlament uzákonil její omezení na deset hodin denně, produktivita k všeobecnému překvapení stoupla. A navíc klesl počet zranění, nemocí a drahých pracovních pochybení všeho druhu.

Vizionář druhé průmyslové revoluce Henry Ford snížil roku 1914 ve své automobilce pracovní dobu na osm hodin. A zároveň zvýšil platy. Ostatní průmyslníci jej za to tehdy tvrdě kritizovali. Pak si všimli, jak rychle firmě Ford Motor Company roste produktivita i ziskovost, a udělali totéž.

Nakonec se stal 40hodinový pracovní týden normou. Normou, která se v současnosti stává stále více papírovou. Pro důkazy, že to není dobrý trend, přitom nemusíme chodit až do minulého či předminulého století. Nabízí je spousta moderních vědeckých studií. Ty se shodují na dvou věcech: 

Muž pracující v noci v kanceláři

Zaprvé: Práce přesčas ničí zdraví

Podle výzkumu, který sledoval přes 2100 Britů po dobu 6 let, hrozí člověku, který pracuje více než 11 hodin denně, dvaapůlkrát větší riziko, že začne trpět depresemi, než je tomu u lidí, kteří jsou v zaměstnání osm hodin.

Jiná studie zjistila, že pokud trávíte v práci denně přes 10 hodin, měli byste se smířit s tím, že hrozba kardiovaskulárních chorob ve vašem případě naroste o slušných 60 %.

Je prokázáno, že práce nad 40 hodin týdně je spojená s vyšší konzumací alkoholu, tabáku a jiných drog, s obezitou, cukrovkou, neplodností a chronickou nespavostí. A zřejmě nepřekvapí, že mezi lidmi, kteří pracují 60 a více hodin týdně, je trojnásobně vyšší výskyt těch, kteří přiznávají, že jim to doma nebo v rodině „neklape“...

Pro každého, kdo dře po nocích a o víkendech na svém podniku či kariéře, to tedy může být důvod k zamyšlení nad tím, jestli vážně věří, že se plodů své dřiny dočká ve zdraví, nebo vůbec. A pokud to dělá proto, aby jednou zabezpečil rodinu, je otázkou, zda jednou bude nějakou mít.

Pokud chcete podobné pracovní nasazení i po zaměstnancích, počítejte s tím, že s mnohahodinovými přesčasy se razantně množí i výskyt pracovních úrazů, absence zaměstnanců kvůli nemoci a s tím jdou ruku v ruce vzhůru i náklady na nemocenskou.

 

Zadruhé: Práce přesčas ničí pracovní schopnosti

Lidově řečeno, příliš mnoho práce leze člověku na mozek. Doslova. Lidé, kteří pracují nad 55 hodin týdně, mají v porovnání s lidmi pracujícími 40 hodin horší výsledky v testech slovní zásoby a schopnosti logického uvažování. Zkrátka hloupnou. To je jen jeden z důvodů, proč jim klesá celková produktivita. Stejně jako našim přepracovaným předkům v devatenáctém století.

Výzkumy ukazují, že když pracujete 60 hodin týdně, pak vás lidé, kteří se drží běžných 40 hodin, předstihnou v objemu vykonané práce už po dvou měsících. Pracujete-li 70-80 hodin, udržíte si náskok pouhé tři týdny.

Práce přesčas bývá spojená se spánkovou deprivací. Zaprvé zvyšuje riziko nespavosti, ale vedle insomniaků je tu armáda pracantů, kteří nespí dobrovolně. Jedni kvůli tomu, že pracují do noci či do rána. Druzí kvůli tomu, že pracují od rána do večera a tak jim na rodinu, drahou polovičku, přátele, záliby, zkrátka na věci, kterým se souhrnně říká život, zbývá tak málo času, že si ho musí brát ze svého spánku. Spí běžně šest nebo pět hodin, i méně.

Je pravda, že existují lidé, kteří mohou spát pět nebo šest hodin a na jejich výkonu se to neprojeví. Je jich přibližně 1-3 procenta populace. Jinými slovy: Vy to nejspíš nejste. Nejspíš patříte k té drtivé většině jedinců druhu homo sapiens, kteří potřebují spát minimálně sedm či osm hodin. Někteří i víc. Jinak u nich nastává spánková deprivace. Ta se projevuje mnoha způsoby. Třeba sníženou schopností číst řeč těla osoby, se kterou jednáte. A vůbec sníženou schopností veškeré komunikace s ostatními lidmi. A sníženou schopností ovládat své emoce, což se projevuje sklonem k vyvolávání konfliktů. A v neposlední řadě ztrátou umění činit rychlá a správná rozhodnutí. 

Sečteno: Nedostatek spánku nám ubírá právě ty schopnosti, které jsou potřeba k tomu, abychom dobře vedli firmu nebo tým. 

Žena pracující v kanceláři na tabletu

Je vám přes čtyřicet? Pracujte pod čtyřicet.

Podle předloňské studie vědců z Institutu aplikovaného ekonomického a sociálního výzkumu v Melbourne je pro lidi starší 40 let škodlivý dokonce i čtyřicetihodinový pracovní týden. Australský výzkum dospěl k závěru, že pro muže v této věkové kategorii je optimální pracovní doba 25 až 30 hodin, ženám se doporučuje 22-27 hodin. V tomto množství jim práce prospívá, fyzicky i mentálně. Budou-li pracovat více, prudce se jim zhorší kognitivní funkce. Což znamená, že by osoby nad čtyřicet let měly pracovat tři dny v týdnu. Maximálně čtyři. Jinak zhloupnou.

Nejspíš vám to přijde jako zajímavá, v praxi však nepoužitelná kuriozita. Ale vzpomeňte si na novozélandskou firmu Perpetual Guardian, o níž se nedávno všude psalo, protože nechala svých 240 zaměstnanců chodit po dva měsíce do práce jen na čtyři dny v týdnu, aniž by jim snížila plat. Experiment sledovali novozélandští vědci, kteří se se šéfem firmy shodují, že to prý byl „naprostý úspěch“.

Zakladatel Perpetual Guardian proto chce, aby společnost trvale přešla na čtyřdenní pracovní týden. Jen o tom musí přesvědčit představenstvo...

Až si příště všimnete, že pracujete deset, dvanáct, patnáct hodin denně a všem okolo to přijde normální a správné,  vzpomeňte na tenhle článek.

Mohlo by vás ještě zajímat