Když přestáváme zvládat stres: Jak nám pomůže kouč?
Vleklý stres dokáže proměnit život v malé peklo. Odborníků, kteří mohou člověku v takové situaci pomoci, je více: psycholog, psychoterapeut, kouč nebo také lékař. Jak si z nich vybrat? To vám radíme v našem malém seriálu článků. Pokračujeme koučem.
Tíživý a stále nekončící stres, který se na člověka přilepí jako klíště, už dnes není čistě jen důsledkem nějaké náhody nebo smůly, nejhlubší příčinou vleklého stresu, jehož výskyt se v současnosti podle odborníků blíží epidemii, jsou stoupající nároky, které se v průběhu posledních desetiletí vryly do našich kariér i způsobu života.
Být dnes v práci i v životě úspěšný vyžaduje nejen úsilí, ale také schopnosti vyhovět početným a často protichůdným požadavkům. Chce se po nás mimo jiné:
- abychom byli výrazné individuality a zároveň týmoví hráči,
- abychom byli špičky v nějakém oboru, ale zároveň byli schopni rychle si osvojit jiný,
- abychom si uměli excelentně poradit jak s prací, tak se životem,
- abychom dokázali být vůči druhým nesmlouvaví, stejně jako empatičtí,
- abychom dokázali vydělávat peníze, stejně jako se seberealizovat,
- abychom všechny výše popsané ctnosti uplatňovali ve správný čas,
- abychom byli vynikající pracovníci, stejně jako skvělí partneři a rodiče,
- abychom disponovali operativní inteligencí (IQ), emoční inteligencí (EQ), a ještě byli dobří sportovci.
Je zjevné, že ten, kdo dnešní dobu s takovými nároky ustojí bez větších problémů, bude spíše výjimkou. Pro spoustu lidí platí, že v těch oblastech práce a života, kde jsou trochu nejistí, vznikají „ložiska“, do nichž se – pokud nejsou včas čištěny a mazány – zadírají nejprve úzkostné pocity a na ně navázaný stres. Ten mívá za následek, že pokud jsme měli k nějaké činnosti trochu menší vlohy než k jiným, nyní se naše nedostatečnost v téhle oblasti začne rozrůstat a náš potenciál začne trpět ještě větší podvýživou. Jak se z takových bludných kruhů dostat? Jednou z nejefektivnějších cest, jak zvládat stres, je koučink, známý také pod starším názvem koučování, metoda rozvoje lidského potenciálu.
Odstranit vnitřní bariéry
Jestliže není mezi námi nikdo, kdo by měl talent doslova na všechno, neznamená to, že bychom se nedokázali zlepšit v něčem, co nám buď kvůli slabšímu nadání, nebo z důvodu přílišného tlaku okolí momentálně moc nejde. A právě sem míří podstata koučinku, který se, jak už napovídá samotný název, zrodil na poli sportu.
Tenisový odborník a učitel z Harvardu Timothy Gallwey zhruba před čtvrt stoletím postřehl zcela zásadní souvislost: v průběhu bitvy na kurtu „je stav naší mysli mnohem silnější soupeř, než ten na druhé straně dvorce“. Svůj postřeh pak dle Johna Whitmora, britského poradce, pedagoga a autora světového bestselleru o koučování, vtělil do následujícího poznatku: „Pokud kouč pomůže hráči odstranit vnitřní bariéry (nebo alespoň zmenšit jejich vliv), které mu brání podat dobrý výkon, hráč se výrazně zlepší, aniž by kouč příliš rozvíjel technickou stránku jeho hry.“ Sám John Whitmore pak k uvedenému z vlastních zkušeností dodává: „Hlavní vnitřní bariéra, která nám brání lépe využívat náš potenciál, je – bez ohledu na to, zda ji nazveme strach z neúspěchu, nedostatečná důvěra ve vlastní schopnosti, pochyby o sobě samých nebo nedostatek sebevědomí – univerzální a všudypřítomná.“
Jde o to, sám najít řešení
Bourání vnitřních bariér má svá pevná pravidla. Na prvním místě stojí dobrovolnost, tedy že koučovaný chce tomu, co jej sráží, aktivně čelit, chce se rozvíjet, je ochoten sám na sobě pracovat a z vlastního rozhodnutí přistoupí na pravidla hry zvané koučink. Ten pak může proběhnout jednorázově nebo v několika lekcích. A protože jde o metodu s velmi širokým záběrem, dělí se do typů – rozeznáváme např. osobní koučink, mentální koučink nebo koučink osobního rozvoje.
Kouč klientovi nejprve pomůže zformulovat „zakázku“, která vyjasní, kde klienta „tlačí bota“. Velice často se například ukáže, že kolegům v práci neumí říkat „ne“, protože se obává, že pokud jim pokaždé nevyjde vstříc, klesne v jejich očích. Takové chování však ústí v jeho přetíženost, takže „nestíhá“, jeho schopnost podávat v práci nějaký výkon se v očích ostatních jeví jako nižší, což jej znervózňuje, a ještě více snižuje jeho výkonnost. Z takto společně pojmenované zakázky pak vycházejí otázky, které kouč klientovi klade.
Jsou to otázky otevřené a nenávodné, které nejenže odhalí pravou příčinu problému, ale klient si díky nim zároveň dokáže sám nalézt řešení, které uspokojí jak jeho, tak okolí. Zde spočívá hlavní přínos metody, neboť řešení, na něž přicházíme sami, jsou nám nejbližší.
Kouč nesmí klientovi radit, jak postupovat. V takovém případě by přešel k jiným metodám, tutoringu, mentoringu či poradenství. Jak říká kouč Jaroslav Švec, měl by se „chovat jaksi dětsky naivně, vše zkoumat, nic nepovažovat za samozřejmé, na vše se ptát a vést koučovaného ke stanovenému cíli, který si koučovaný důsledně stanovuje“.
Klíčové principy koučingu: vnímání reality a odpovědnost
Obrovskou výhodou koučinku oproti jiným metodám odstraňování duševních bloků je skutečnost, že si je může do značné míry osvojit i sám koučovaný. Když si metodu začne osvojovat manažer, pozná se to nejlépe na tom, že se začne měnit způsob, jakým komunikuje se svým týmem. Vezmeme-li například obvyklou situaci, kdy podřízenému řekne, jak má postupovat, načež se mu dostane odpovědi, že postup nefunguje, může reagovat dvojím způsobem:
1) „Něco jste musel udělat špatně, zkuste to takhle“,
2) „Zjistěte, kde je problém, za hodinu se na to s vámi podívám a pomohu vám s řešením.“
V prvém případě pracovníka shodí, vyvolá v něm pocity hořkosti a nedostatečnosti spolu s pasivitou. Ve druhém v něm naopak navodí pocity důvěry a sebedůvěry spolu s chutí se s problémem sám poprat. Obé pak může v případě, že pracovník chybu najde, dále rozvíjet a posilovat. Tento postup obsahuje podle Johna Whitmora dva klíčové principy koučinku – vnímání reality a odpovědnost.
„Koučování zlepšuje vnímání reality tím, že vynáší na povrch a zdůrazňuje jedinečné tělesné a duševní atributy každého člověka a rozvíjí schopnosti a sebedůvěru, potřebné pro vlastní zdokonalování nezávislé na návodech a doporučeních jiných lidí. Koučování vede k samostatnosti a soběstačnosti, vytváří a zvyšuje důvěru ve vlastní schopnosti a odpovědnost za své jednání,“ uvádí Whitmore. A právě zvyšování úrovně vnímání reality a odpovědnosti činí podle Whitmora z koučinku nástroj, který dokáže zkvalitňovat život a je přístupný každému z nás. A pracovat na svém vnímání reality a odpovědnosti máme dnes skutečně zapotřebí.
Život se v posledních několika desetiletích výrazně liberalizoval, kdy s pádem starých norem a přikázání přestaly vztahy mezi rodiči a dětmi, ve škole, na pracovišti a mezi partnery vykazovat kasárenské parametry. Avšak přesně to, co nás osvobodilo a co ze vztahů vytlačilo vše, o co se život dříve opíral, vytváří na každého z nás obrovský tlak. Podle sociologa Jana Kellera si dnes každý musí stanovovat „pro své jednání pravidla docela sám“, má „povinnost pilotovat sám svůj život“, kdy „tento let bez spolehlivých navigačních prostředků je ovšem neobyčejně náročný a s nejistým výsledkem“. „Ať již dopadne jakkoli, člověk se nemá na koho či na co vymluvit,“ zdůrazňuje Keller.
A koučování je zde právě od toho, abychom v různých sférách života nedopadali „jakkoli“. Abychom měli svůj život, v rámci možností, ve svých rukou.