Motivovat sebe samé? Nic snadného, ale jde to

Říjen 2019

Všichni to důvěrně známe – naléhavě bychom se měli do něčeho pustit, ale zoufale se nám nechce. Odsouváme činnost tak dlouho, až je nám ze sebe samých nanic. A odkládaný úkol? Ten pak tlačí o to víc. Že motivace v dané chvíli nezabírá, však neznamená, že nás opustila, jde jen o to, proklestit jí cestu.

Zdrojem naší chuti nedělat v nejbližších chvílích vůbec nic může být obyčejná momentální lenost. Je dejme tomu víkend, během něhož chceme něco udělat na zahradě. Zatímco venku nepříjemně fouká, v obýváku je příjemně a v televizi zrovna běží inspektor Columbo. Práce není vlk a neuteče, řekneme si. Jiný důvod nechuti k práci představuje únava. Už jsme toho hodně udělali, jsme vyčerpaní a nemyslí nám to, ale řádná pracovní nálož nás ještě čeká.

Obě situace mají stejné řešení – nicnedělání si časově ohraničíme. V prvním případě necháme slavného detektiva usvědčit vraha, ve druhém si vymezíme čas na odpočinek. Relaxace je nutná a potřebná věc, již si musíme dopřát. Musí však být skutečnou relaxací, kdy vypneme a vymezený čas nestrávíme sebetrýzněním, že s prací ještě nejsme hotovi.

Mladý muž pracující v kavárně na notebooku

Třetím pozadím nechuti k činnosti bývá prokrastinace. Ta představuje chronickou tendenci k odkládání psychicky či pracovně náročných povinností a úkolů na pozdější dobu. Ve své plně rozvinuté podobě je prokrastinace reakcí na úzkost spojenou s výkonem dané činnosti. Je pro ni typická tzv. rozhodovací paralýza, kdy člověk není schopen volit z vícero možností, k některé se přiklonit a dát se do práce.

„Pokud odkládáme, máme pak často výčitky. Vzniklé pochybnosti a snížená sebedůvěra vytvářejí pocit bezmoci, který vede k tomu, že opět nic neuděláme. Vzniká pomyslný bludný kruh, z něhož se velmi těžce vystupuje,“ popisuje Petr Ludwig, autor knihy Konec prokrastinace. Chronické odkládání je sice do určité míry normální chování, avšak může vyústit v dlouhodobý stres, pocity viny, deprese, duševní krizi, syndrom vyhoření a ztrátu produktivity.

Odkud začít párat deku prokrastinace

„Jedním z přístupů je rozdělit celek toho, co odsouváme, na jednotlivé dílčí úkoly. Ty by měly být co nejkonkrétnější a nejzvládnutelnější,“ říká psycholožka Hana Taněvová. Člověk, který se má postarat o pořádný nepořádek, nakupený v domácnosti během hektického týdne, kdy na uklízení a údržbu nebyl čas, si tím pádem nedá za úkol „úklid“, ale umytí nádobí, utření prachu, vyluxování, praní atd. Podobně si bude počínat manažer, na němž leží restrukturalizace podniku a který si ji rozdělí na jednotlivé technologické a personální kroky.

Zvednutá ruka na nebi s červánky

Podle Hany Taněvové „Důležitou součástí tohoto přístupu je nezačít nejobtížnějšími úlohami, ale naopak těmi nejsnazšími či takovými, které zvládáme nejlíp. Jejich zvládnutí prací zatíženou psychiku povzbuzuje a dodává chuť pustit se do dalších úkolů“.

Další způsob, jejž svým klientům předestírá známý český kouč, psycholog Radvan Bahbouh, se ideálně hodí pro náročné úkoly typu psaní diplomové práce. Vymezíme si časový úsek v délce např. půlhodinky a dáme se do práce. Když nám nejde od ruky, po uplynutí lhůty trápení ukončíme a jdeme se věnovat něčemu jinému. Avšak když se konečně takzvaně chytíme a jsme plní energie a nápadů, tak pokračujeme tak dlouho, dokud se neunavíme a kreativita s výkonností neochabnou.

A pak je zde ještě jeden pomocník. „Když na nás myšlenky na odsouvanou činnost leží jako těžká deka, je namístě začít si představovat, jak nám bude, když dál nebudeme nic dělat. Poté bychom si měli představovat emoce a pocity, jaké míváme po zvládnutí náročných úkolů. Obojí typ představ bychom si měli vyvolávat intenzivně, protože pak mají skutečný motivační účinek,“ uvádí psycholožka Taněvová.

Naopak častou chybou těch, kdo prokrastinují, je, že s velkým zanícením věnují práci na něčem jiném, než je úkol, který je tlačí. Studentka, která má psát diplomovou práci, vypleje zahradu, manažer, jenž by měl řešit problémy, jako je motivace zaměstnanců či nekvalitní práce některých členů týmu, se vrhá na dolaďování dávno doladěného technického vybavení pracoviště. Jde o typický doprovod prokrastinačního chování.

Žena přechází silnici před budovou

Vše má své pozadí, přemýšlejme o něm

Po náročném dni, v jehož průběhu jsme si třeba malinko zaprokrastinovali, jsme zase doma, kde vládne klid a bezpečí a relaxujeme. To je ideální chvíle pro zamýšlení se nad širšími souvislostmi toho, čím žijeme, kde, jak a proč pracujeme, jak vnímáme smysl života a představujeme si štěstí. Sami pro sebe nebo s partnerem můžeme rozebrat, co máme v životě i práci rádi. Jestliže bychom se něčemu chtěli věnovat výrazně víc, hledejme, co nám v tom brání. Zda kromě vnějších překážek nenosíme nějaké sami v sobě, máme-li vůbec zdroje, abychom ony bariéry odstranili a zvětšili své kapacity. Je to jakási životní meditace, zpětná vazba a koučink sebe samých, jež mohou pomoci lépe nasměrovat náš osobní rozvoj.

V jeho rámci lze zjistit hodně důležitých věcí. Například zda v práci, což je činnost, v níž jde hlavně o výkon, cíle a postavení, zažíváme pocit naplnění. Když ano, je vysoce pravděpodobné, že k práci budeme celoživotně motivováni a že sebemotivace je cosi jako naše přirozenost.

Zásadní je také skutečnost, jestli jsme si to, co nás živí, nevybrali z falešně prestižních důvodů, protože jsme v rozhodující době nebyli schopní se dobře orientovat v okolním světě i v sobě samých. Jak píše německý motivační poradce Steffen Kirchner: „Stále více lidem chybí v jejich životě smysl, orientace a posilující vztahy.“ Ti pak logicky v práci nebývají až tak úspěšní, motivovaní ani je příliš nenaplňuje. Klidně přitom mohou tvrdě pracovat na tom, čemu obvykle říkáme kariéra, v níž pro sebe hledají štěstí.

Na čem totiž záleží v dnešním světě opravdu čím dál víc, je mít pro to, co děláme, nadání. „Nepokoušejte se rozvinout silné stránky v oblastech, v nichž nemáte žádné talenty! Úkolem každého člověka je spíš zjistit, v jaké oblasti mimořádné talenty má, a z nich si potom vytvořit své, tak silné stránky, že pak bude moci udělat něco velkolepého pro sebe a ostatní lidi,“ upozorňuje Steffen Kirchner. Jeho důraz nelze brát doslovně – pod oněmi velkolepostmi si představme „malé věci“, z nichž se skládá „velký život“: skvěle odváděná práce, přirozený respekt kolegů a přátel, kvalitní a láskyplný vztah, dobře vychované a úspěšné děti…

Mohlo by vás ještě zajímat