Hlas je nejintimnější nástroj, který používáme, říká muzikoterapeut Matěj Lipský

Únor 2020

Muzikoterapie jako profese a studijní obor začala vznikat po 2. světové válce v Evropě a Spojených státech, kde byla součástí péče o válečné veterány. Jak se této disciplíně vede u nás a co bychom o ní měli vědět? Na tyto a další otázky odpovídal muzikoterapeut Matěj Lipský.

Jak jsme zmínili v článku Hudba. Pomocník při práci i zdroj odpočinku?, už starověké civilizace znaly spojení hudby a medicíny. Muzikoterapie jako vědní disciplína, studijní obor a typ psychoterapie se ale rozvíjela až ve druhé polovině 20. století. V té době ji provázely různé experimenty. Například pokus vytvořit hudební farmakologii, kdy by pacient dostával na základě diagnózy hudební skladby na předpis. Postupem času se ale stala uznávanou oborovou disciplínou, která se opírá o výzkumy i praxi.

Jak se daří muzikoterapii v České republice ve srovnání s jinými zeměmi?

Na území České republiky se muzikoterapie vyskytuje od 70. let. K většímu rozvoji došlo v 80. letech, přestože byla v ilegalitě. Velký prostor jí dávali například psychiatr Jaroslav Skála a psychoterapeutka Jitka Vodňanská v rámci terapie závislostí. S rozvojem oboru jako takového jsou ale spojena spíše devadesátá léta a první desetiletí nového tisíciletí, kdy tu vznikla řada muzikoterapeutických asociací, kurzů a přístupů. Za světem rozhodně nezaostáváme.

Dá se u nás muzikoterapie studovat?

Na Univerzitě Palackého v Olomouci máme magisterské studium muzikoterapie a kromě toho existuje několik akreditovaných či garantovaných dlouhodobých kurzů. Nechybí ani odborná supervize.

Jak muzikoterapii vnímá česká veřejnost?

Mám obavu, že stále přetrvává pohled, podle něhož je muzikoterapie něco jako šarlatánský šamanismus. To se ale naštěstí týká jen laické veřejnosti. Co se týče odborné veřejnosti, čím dál více lidí na svých pracovištích muzikoterapii uplatňuje. Týká se to zdravotnictví (např. kardiologie, neonatologie, psychiatrie, gerontologie) i školství, sociálních služeb a rehabilitace.

Jak jako muzikoterapeut při práci postupujete?

Často pracuji s hudební improvizací, kompozicí, interpretací i poslechem hudby. Například improvizace nám pomůže dostat se k podstatě určitého psychického problému, který člověka souží. Zvuk a hudbu využívám hlavně za účelem naplnění terapeutického cíle.

V čem má muzikoterapie výhodu ve srovnání s jinými typy terapie?

Hudba proniká přímou cestou do hlubších sfér lidské psychiky. Výzkumy v neurologii ukázaly, že hudba obchází nové struktury v mozku a působí na ty prastaré, které jsou zodpovědné za emoce a naše prožívání. Navíc, protože člověk slyší 24 hodin denně, je hudba svým způsobem invazivní. Toho se často využívá u klientů s narušenou komunikační schopností, jako je selektivní mutismus, nebo u některých klientů s poruchou autistického spektra.  Často se totiž problém s komunikací odráží i v hudebním projevu těchto klientů. Proto pro ně ze začátku hrajeme my. Tím, že sluch nevypne, jsou pak na naši hudební komunikaci naladěni.

Co je hudební komunikace?

Jde o hudební zkušenost, při které má sdělení mezi komunikátorem a komunikantem pouze hudební obsah. Je to tedy neverbální forma komunikace, která může být vědomá či nevědomá. Vědomá je tehdy, kdy muzikoterapeut přímo vybídne klienta či klienty, aby společně „hovořili” prostřednictvím hudebních nástrojů bez použití slov. Je vhodná třeba při párové a rodinné terapii nebo u pacientů po poranění mozku. Nevědomá forma vzniká při společném muzicírování, kdy v rámci improvizace dochází k vzájemné komunikaci, aniž by byla pojmenována. Tento postup se často využívá u selektivního mutismu, sociálních fobií, poruch autistického spektra a podobně.

Vzpomenete si na nějaký příklad, který ukazuje, jak může muzikoterapie pomoct v těžkých situacích?

Měl jsem v terapii šestiletého chlapce s poruchou autistického spektra, který byl silně hyperaktivní a měl agresivní projevy. Cílem bylo, aby se dokázal delší dobu koncentrovat na jednu činnost, mohl si vědomě odpočinout a zvládal rozlišit projevy svého chování – tedy aby poznal, kdy si může vybít vztek a kdy je agresivita společensky nežádoucí a měl by ji spíše tlumit. Na začátku jsme pracovali na tom, aby ze sebe prostřednictvím zvuku a hudby mohl dostat nashromážděné napětí. Když hrál, byla to hra dynamická, radostná, ale zároveň silně agresivní. Nebyl v ní prostor na odpočinek, přebíhal od nástroje k nástroji. Časem jsme ale dosáhli toho, že se po určitou dobu soustředil na jeden hudební nástroj, a jeho hra se v některých momentech zklidnila.

Muzikoterapie mu tedy ukázala, že se může cítit i jinak.

Díky ní si mohl na hudební úrovni vyzkoušet, jaké to je být klidnější. Postupem času se dokázal koncentrovat na hru stále více. Nakonec zvládl hrát zcela klidně. Jeho chování se pak proměnilo i v běžných činnostech a jeho projevy už nebyly tak agresivní. Jako by „chování v hudbě” předznamenalo celkovou změnu. Poté jsme mohli pracovat i s relaxací a nácvikem odpočinku. Chlapec se nakonec začlenil do běžné základní školy a změna chování vedla i k pozitivní proměně atmosféry v jeho rodině.

Jak je pro dnešního člověka důležitá práce s hlasem? Intonace hlasu přece mnoho prozrazuje o našem aktuálním psychickém rozpoložení.

Hlas a práce s ním v sobě nese léčebný potenciál nejen pro nás samotné, ale i pro druhé. Je to nejintimnější nástroj, který používáme, a na to bychom neměli zapomínat. Neměli bychom se bát si zazpívat. Zejména matky by se neměly bát zpívat svým dětem.

A měli by dětem zpívat i muži, nebo je účinnější hlas matky?

Určitě je dobře, když dětem zpívají i tatínci, ale výzkumy ukazují, že dítě preferuje a je nastavené na hlas matky.

Narazil jste na klienta, který neměl rád hudbu?

Nenarazil, ale v muzikoterapeutické praxi často zvažujeme tzv. kontraindikace, mezi které patří i to, že vidíme, že určitá metoda či postup pomůže klientovi rychleji než muzikoterapie. Proto jsem někdy po diagnostické fázi doporučil jiný postup než muzikoterapii.

Liší se nějak evropská muzikoterapie například od té asijské?

Kulturní odlišnosti v hudbě jsou veliké, a tím pádem i v muzikoterapii. Často přednáším na odlehlých místech planety a zjišťuji, jak je důležité přiklonit se k tradiční hudbě a kultuře dané země. Někdy se stane, že určitá kultura „zkopíruje“ přístupy třeba z USA, a pak se diví, že v její zemi nefungují. To se stalo například v Japonsku, kde jsme s kolegy z Belgie a Rakouska při přednášce na příkladech ukazovali odlišnosti mezi evropskými zeměmi a třem tisícům muzikoterapeutů vysvětlovali, jak je důležité ctít své kulturní kořeny.

Co si může každý z nás vzít z poznatků o muzikoterapii?

Asi to, že když v sobě člověk dokáže aktivovat hudbu, kreativitu a své vnitřní dítě, tak se mu bude lépe žít. Měl by se zamyslet nad zvukovým prostředím, ve kterém pracuje, jaké prostředí má doma, co ho obklopuje a jestli je mu v takových podmínkách dobře. Pak je tu ještě téma, o kterém jsme nemluvili, a sice to, že nás hudba obklopuje od prenatálního období až do smrti a utváří naši hudební historii, která se dotýká radostných i těžkých chvil v našem bytí. A právě proto je tu obor, který se jmenuje muzikoterapie a může pomoci těm, kteří pomoc potřebují.