Evropská energetika: Jaký je aktuální stav a kam směřuje?
Pro Evropskou unii je energetika jedním z klíčových témat, přičemž mezi nejdůležitější cíle, které si vytkla a postupně se je snaží naplňovat, patří snižování emisí CO2, zvyšování energetické účinnosti a zvyšování podílu obnovitelných zdrojů energie. Podívejme se blíže na to, jakým vývojem energetika v EU prochází.
Nejprve malý přehled. Celková spotřeba energie ve světě dlouhodobě stoupá: meziroční nárůst činil loni téměř 3 procenta. Největší podíl na spotřebě mají Asie a Austrálie – celkem 43 procent. Podíl Evropy na celosvětové spotřebě energie je 15 procent, přičemž v samotné Evropské unii je to 12 procent. Na spotřebě energie v EU má ze sektorového hlediska největší podíl doprava (31 %), následují domácnosti (27 %) a průmysl (25 %). Energetická závislost EU aktuálně činí 55 %.
Zatímco celosvětově ve výrobě energie stále „vedou“ fosilní paliva (ropa, uhlí, zemní plyn), v EU se produkce energie za poslední desetiletí výrazně proměnila ve prospěch obnovitelných zdrojů: výroba energie z OZE v Unii za tu dobu vzrostla o 55 %. Naopak výroba energie z pevných paliv oproti roku 2008 klesla o 27 %, u zemního plynu o 40 % a u ropy o 34 %. Dlouhodobě klesá také produkce energie z jádra.
Prosazování cílů Evropské komise vede přes energetickou unii
Nástrojem, který má pomoci dlouhodobě prosazovat hlavní cíle Evropské komise v oblasti energetiky, je realizace konceptu energetické unie se souborem osmi legislativních návrhů, známých pod názvem „zimní balíček“. Vizí energetické unie je nízkouhlíková, zároveň ale konkurenceschopná ekonomika se zabezpečenými dodávkami energie na základě integrovaného vnitřního trhu s energií. To mimo jiné znamená intenzivnější spolupráci mezi jednotlivými členskými zeměmi, což je ale možné pouze bez technických a byrokratických překážek. Jen tak budou dodavatelé energií moci svobodně soutěžit, podporovat energii z obnovitelných zdrojů a nabízet ty nejlepší ceny nebo například spolupracovat v rámci příhraniční pomoci v případě energetické krize.
Součástí zimního balíčku je návrh novely směrnice o energetické náročnosti budov: spotřeba energie v budovách činí v EU 40 % celkové spotřeby energie – snižování energetické náročnosti budov tak má zcela klíčovou roli, pokud jde o zvyšování energetické účinnosti. Dalším legislativním návrhem je revize směrnice o obnovitelných zdrojích energie stanovuje jako hlavní cíl pro rok 2030, že 32 % spotřebovávané energie na úrovni EU má pocházet z obnovitelných zdrojů. V neposlední řadě obsahuje balíček také konkrétní návrh, jak by státy měly spolupracovat mezi sebou navzájem a s Evropskou komisí, aby dosáhly cílů energetické unie.
Trnitá cesta ke klimatické neutralitě
Zimní balíček vychází ze závěrů tzv. Pařížské dohody v roce 2015, řeší klima s ohledem na globální oteplování. Evropská unie se přihlásila se závazkem snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů minimálně o 40 % oproti roku 1990. Aktuální počet zemí, které dohodu ratifikovaly, činí 186. Česká republika se stala poslední zemí EU, která se k dohodě připojila (učinila tak 4. listopadu 2017).
Evropská unie jako celek se na globálních emisích skleníkových plynů podílí zhruba 10 % (největším „hříšníkem“ je s 27 % Čína), přičemž oproti úrovni z roku 1990 došlo k poklesu emisí o téměř 22 %. K prudkému snížení došlo zejména v období hospodářské a finanční krize zároveň s útlumem průmyslové činnosti. Ze všech členských států EU je největším producentem emisí co do celkového objemu Německo (21 % produkce emisí EU). Následuje Spojené království a Francie (obě země zhruba 11 %). Ze sektorového hlediska se na produkci emisí v Evropské unii nejvíce podílí sektor energetiky – celkem 75 %.
Na summitu EU v červnu 2019 se státy nedohodly na přijetí cíle dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality. Přijetí zabránila spolu s Polskem, Maďarskem a Estonskem Česká republika, jejíž ekonomika patří mezi nejvíce energeticky náročné v rámci EU, což je dáno historickou orientací na průmysl. Samotná formulace tohoto cíle sice zůstala „pod čarou“, to však neznamená, že unijní země nedělají v tomto směru pokroky, některé dokonce velmi výrazné.
Mezi „premianty“ patří státy jako Finsko, které chce uhlíkové neutrality dosáhnout již do roku 2035, či Švédsko, které má ambice cíle dosáhnout do roku 2045. Spojené království chce dosáhnout téhož do roku 2050 především sázkou na větrnou energii a omezením spalování uhlí. Před 5 lety činil podíl uhlí na výrobě elektřiny ve Velké Británii 30 %, v loňském roce už pouhých 5 %. Pokud jde o Německo, největší evropskou ekonomiku, rozhodlo se v roce 2011 učinit obrat ve své energetické koncepci a vydalo se cestou energetiky bez jádra a uhlí. Plán, tzv. Energiewende, předpokládá postupné vypínání jaderných elektráren do roku 2022 a vzdání se uhlí do roku 2038.