Parostrojní
pivovar v Lobči:
dobrý příklad
chytré renovace
4 min
29. června 2023
Kdysi objekt v havarijním stavu, dnes funkční, malebný, a především finančně zdravý pivovar s restaurací, ubytováním a pestrým kulturním programem. Pavel a Jana Prouzovi ukazují, jak chytře přistupovat k renovacím – s ohledem na památkovou péči, zisk i udržitelnost. Přesto jejich projektu ze začátku málokdo věřil.
To je zapadákov, řekli byste si možná, kdybyste středočeskou Lobčí projížděli někdy kolem roku 2007. Minuli byste ratejnu uprostřed obce, jen těžko v ní poznávali bývalý parostrojní pivovar a raději pokračovali do nějaké malebnější části Kokořínska. Aniž byste tušili, kolik zážitků vám tohle místo o několik let později nabídne.
Střih – rok 2023, Velikonoce, začátek dubna. Stejné místo, naprosto jiná atmosféra. Parostrojní pivovar jede na plné obrátky, opravenou okrovou fasádu uvidíte už z dálky. Stejně jako hloučky turistů, které sem navzdory chladnému počasí míří za ubytováním, prohlídkou nebo půllitrem vyhlášeného lobečského ležáku. Užívají si tu i sváteční nádivku s kopřivami, které vlastnoručně sbíral zachránce objektu Pavel Prouza. Právě jemu a jeho rodině vděčí pivovar za proměnu, kterou v posledních letech prošel.
Všechno začalo jednoho sobotního dopoledne zhruba před šestnácti lety v Dejvicích. Pavel a Jana, tehdy ještě nesezdaní, seděli u stolu ve svém tehdejším bytě a přemítali, kam by vyrazili na výlet. „Na Kokořínsku jsem nikdy předtím nebyl, tak jsme zkusili Lobeč. Ubytovali jsme se na místním zámku a z oken koukali na podivnou zchátralou stavbu uprostřed obce,“ vypráví Pavel Prouza. Neměl ponětí, že se jedná o svého času věhlasný parostrojní pivovar. A už vůbec ne, že zde o pár let později budou s Janou žít, už jako manželé a rodiče tří dětí.
„Hned nás zaujalo, že je pivovar dominantou celé vesnice. Stojí v urbanisticky unikátním místě a vše se točí kolem něj.“
Prouzovým, architektům, kteří se vždy zajímali o památkovou péči, stavba učarovala. A tak ji v roce 2007 za 600 tisíc korun koupili. Ale co dál? Kde sehnat finance na renovaci? „Prodali jsme byt v Dejvicích, jenže to nestačilo. S albem plným fotek chátrajícího pivovaru jsem proto obíhal banky, jestli by nám některá z nich nedala úvěr. Neúspěšně, projektu žádná nevěřila. Mysleli si, že jsem se zbláznil. Uspěl jsem až v České spořitelně,“ vzpomíná Prouza.
Co pro Vaši firmu znamená finanční zdraví?
„Nechceme projekty přefinancovat, raději jdeme po fázích. Podnikání chce trpělivost, postupujeme krok po kroku. Do nových úvěrů se pouštíme až ve chvíli, kdy víme, že je zvládneme pohodlně splácet.“
Renovaci dal nakonec šanci firemní bankéř Tomáš Jablončík, který tehdy ve Spořitelně začínal a s Prouzovými spolupracuje dodnes. Pomohl jim ještě s několika dalšími úvěry. K těm se přidaly i další zdroje peněz – stát navíc prohlásil objekt za technickou kulturní památku a uvolnil část financí. „K tomu jsme postupně získali také peníze z Evropské unie a ministerstev. O granty pravidelně žádáme dodnes, práce na pivovaru nikdy nekončí,“ vykládá Prouza. V posledních osmi letech si na sebe pivovar zároveň vydělává.
Jak vypadá současné pivovarství v Česku? Výzvy a výhled do budoucna.
5 příkladů, jak stavět kulturně bohatý podnik
Nedostatek personálu v gastru. Proč je těžké sehnat lidi?
Černá čísla dělají majitelům radost, hned však dodávají, že generovat zisk není jen tak. Snaží se stavět finančně zdravý podnik. „Chce to trpělivost a postupovat krok po kroku. Do nových úvěrů se pouštíme až ve chvíli, kdy víme, že je zvládneme pohodlně splácet. Nechceme dělat příliš věcí naráz a projekt přefinancovat, raději jdeme po fázích,“ sdílí Prouza své know-how. „Památky mě zajímaly odmalička, právě ony mě přivedly k architektuře. Pokud se do renovace někdo vrhá po hlavě a má k dispozici spoustu peněz, bývá to pro památku špatně. Lepší je postupovat pomalu a rozeznat, co je cenné, co zachovat, nebo naopak odstranit. Museli jsme se naučit dobře určovat, do čeho se vyplatí investovat.“
Jak šel čas s lobečským pivovarem
Kdo se kromě Prouzových zapsal do jeho historie? Vydejte se na cestu do minulosti – majitelé sesbírali celou řadu příběhů, které dokládají, že pivovarem procházely dějiny. Při prohlídce si můžete prolistovat například lobečskou účetní knihu z konce 19. století, kde jsou zaznamenané tehdejší obecní příjmy a výdaje.
Zdrojů příjmu má pivovar hned několik, firma stojí na více nohou a příliš se neváže ani na jednu z nich. „Mohlo by se zdát, že hlavní část byznysu tvoří pivo. Je to ale jinak. Žijeme především z ubytování, restaurace, prohlídek a dalších kulturních aktivit, které v pivovaru pravidelně pořádáme,“ dodává spolumajitel. V lobečském pivovaru se kromě jiného konají konference, koncerty nebo svatby a firmy si objekt pronajímají na workshopy. „Nyní chceme na prohlídky přivést ještě víc lidí. Za rok na ně zajde kolem tří tisíc návštěvníků, počet bychom chtěli až ztrojnásobit.“ I proto hodlá Pavel Prouza zvýšit frekvenci prohlídek. Teď se zpravidla pořádá jedna týdně a majitelé hledají cesty, jak lidem umožnit, aby si útroby budovy mohli projít sami. Pomoct by mohla například digitalizace – potřebné informace by si návštěvníci načítali pomocí QR kódů.
Nyní hosty provádí sami majitelé. Ptáte se, jak všechno zvládají? „Upřímně – bojujeme s nedostatkem personálu, nejsou lidi. Rád bych alespoň část svých úkolů delegoval, zatím mi však nezbývá nic jiného než sekat trávu, tvořit strategii pro pivovar a vizi pro firmu, sbírat kopřivy do nádivky, dělat správce, finančního ředitele i průvodce,“ líčí Prouza.
Proč mívá Pavel Prouza potrhané kapsy u kalhot?
Po kapsách nosí nespočet klíčů, každý jinak velký, každý od jiné části parostrojního pivovaru. Ten největší je od výčepu, centra společenského dění, kde hosté ochutnávají speciality šéfkuchaře i sládka – v nabídce nechybí spodně ani svrchně kvašená piva. Vyhlášené je třeba to černé; má krásně čokoládové tóny. Ověřeno!
Někdy až zázračné příběhy
Za těch šestnáct let, co se Prouzovi pivovarem zabývají, se objevila celá řada téměř neuvěřitelných příběhů. Jednou například v prostoru, kde se skladoval led, pořádali koncert Karolíny Bubleové Berkové, mezzosopranistky České filharmonie. Na počest pivovaru zapěla chorál svatého Václava, patrona českého piva. „O pár dní později jsme v místě, kde zpěvačka stála, objevili fajfku s jeho vyobrazením,“ vypráví Pavel Prouza. Zázračný nález si můžete prohlédnout v expozici ve druhém patře pivovaru.
Prohlídky však patří mezi aktivity, které by si Pavel Prouza rád nechal, i kdyby se mu podařilo rozšířit tým: „Zpětná vazba od lidí mě nabíjí a motivuje ve chvílích, kdy mám pocit, že mi to tu padá na hlavu.“ Dnes se věci občas hroutí naštěstí už jen obrazně – doby, kdy se zdi lobečského pivovaru rozpadaly, jsou dávno pryč. Naopak přibývá promyšlených a repasovaných prvků, které podtrhují fascinující historii objektu.
Nedávno přibyl třeba kompletní parní stroj, originál z konce 19. století, který manželé před dvěma lety náhodou objevili přes inzerát. „Tak dlouho jsem snil o tom, že se nám ho podaří sehnat! Lidé se ptali po srdci pivovaru, teď ho tu konečně máme. Ve své době byl parní stroj symbolem pokroku, i proto podnik v roce 1902 přidal do svého názvu slovo ,parostrojní‘. Za komunismu dali soudruzi původní stroj do sběru a nám se teď podařilo najít kousek, který je originálu velmi podobný,“ raduje se Prouza. Nyní stroj čeká renovace, na jejímž konci by měl být vyčištěný, plně funkční a vystavený na odiv návštěvníkům. Z dobového písma a loga pivovaru z roku 1904 vychází i vizuální styl pivovaru, který vytvořil typograf František Štorm. Na font mají majitelé exkluzivní licenci.
700 000 Kč
Na tolik přišlo pořízení parního stroje z konce 19. století, velmi podobného tomu, který v pivovaru býval původně. „Jen doprava jeřábem vyšla na dvě stě tisíc,“ říká Pavel Prouza. Jde pravděpodobně o jediný dochovaný exemplář od tohoto výrobce, strojařské firmy ze Slaného. „Národní památkový ústav by chtěl stroj prohlásit za movitou kulturní památku, což by nám možná přineslo další finance,“ říkají novopečení majitelé parního stroje. Celkem se v lobečském parostrojním pivovaru proinvestovaly již desítky milionů korun.
Prouzovi tak pivovar neustále oživují a jejich aktivity ovlivňují rozvoj celé obce. „Vrátili jsme objektu jeho kulturní hodnotu a obnovili vaření piva, důležitou součást národní identity Čechů. Z Lobče se stal cíl výletů. Několik domů v okolí taky začalo pronajímat pokoje a většina místních je hrdá, že se o Lobči mluví, i když má sotva 150 obyvatel,“ říká Prouza a ukazuje směrem k okolním stavením. Lobeč se postupně stala i jeho domovem, s rodinou obývají bývalý sládkův dům.
Jak Prouzovi financovali a financují renovaci objektu?
Kolem 60 % – vlastní zdroje včetně úvěrů a prostředky generované ekonomickou činností
Kolem 40 % – podpora Evropské unie a státu, například Státního zemědělského intervenčního fondu a Ministerstva kultury
S navyšováním počtu návštěvníků a dalšími stavebními úpravami však Prouzovi zůstávají opatrní. „Zásadní je pro nás udržitelnost, nechceme efektivitu za každou cenu,“ říkají. I když by například v původní sladovně mohli provozovat další část restaurace, od nápadu upustili, protože by vyžadoval zásadní stavební úpravy a místo by ztratilo své kouzlo. Citlivý přístup a snaha chovat se ke stavbě s respektem jsou to, co chtějí Prouzovi předat i dalším generacím. „Když v objektu zachováme co nejvíc původních prvků a doplníme další dobové detaily, zvýšíme šanci, že podobný přístup zvolí i naši následovníci,“ míní.
Chytře přistupují i k provozu jako takovému. Když například zrovna není otevřená restaurace, kuchař, kterého platí celoročně, vaří pro ubytované, jichž se do objektu vejde téměř třicet. Hledají tady útočiště i mimo sezonu – a podniku tak přinášejí peníze celoročně. Za zmínku stojí i práce s energiemi. „Využíváme rekuperaci a objekt vytápíme pomocí tří tepelných čerpadel. Ve výčepu dokonce máme podlahové vytápění – abychom ho mohli instalovat, museli jsme každou cihlu rozříznout napůl. Málokdo věřil, že sem dokážeme dostat teplo, aniž by bylo nutné celý výčep zateplit,“ uvádí Prouza příklady. Díky promyšlenému nakládání s energiemi a včasnému zapojení alternativních zdrojů energie zvládá pivovar i současnou energetickou krizi.
Že Prouzovi svou houževnatostí i přístupem k objektu vynikají, vnímá také odborná veřejnost – v červnu 2023 získali Cenu Evropské unie pro kulturní dědictví, která každoročně oceňuje nejlepší projekty v oblasti restaurování kulturních památek, výzkumu, managementu, dobrovolnických aktivit, vzdělávání a komunikace. Jde o pomyslného Oscara za kulturní dědictví.
Kolik lidí se ročně podívá do lobečského pivovaru?
- Placené prohlídky – 3 tisíce návštěvníků
- Restaurace – 20 až 30 tisíc hostů
- Ubytování – 500 hostů
Jana a Pavel Prouzovi
Oba architekti s vášní pro památky a absolventi ČVUT, Pavel má navíc doktorát z dějin umění, které vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ona původem z Prahy, on z Police nad Metují. Než se v roce 2014 přestěhovali do Lobče, žili v Dejvicích. Společně založili ateliér RIOFRIO Architects, nyní se na plný úvazek věnují především obnově lobečského pivovaru, který koupili v roce 2007. Veřejnosti se otevřel v roce 2015, stavební úpravy běží dodnes a neustále přibývají rovněž projekty, které stavbu oživují. Jana a Pavel se také zapojují do lokálních spolků, asociací a komisí, které se zabývají mimo jiné obnovou památek nebo výstavbou v místní chráněné krajinné oblasti. Postupně se z nich stávají kokořínští patrioti.
„Občas se lidé ptají, kdy bude objekt zcela hotový. Odpovídám, že nejspíš nikdy. Postupujeme krok po kroku, na každý projekt nejprve sháníme peníze. Chceme si být jistí, že ho zaplatíme a naše firma bude finančně zdravá. Zároveň se nám daří skloubit podnikatelský a památkářský přístup. Pivovar se z muzejního objektu mění na živoucí firmu,“ říká Pavel Prouza.
„S Prouzovými spolupracuji od samého začátku, známe se více než 15 let. Dokázali jsme předfinancovat řadu dotací a díky tomu celý projekt nastartovat. Spolupráce je výborná, podnikatelskému záměru jsem od začátku důvěřoval a byl jsem rád, když se pivovar stal památkou. Bez tohoto kroku by se dotace získávaly složitěji. Prouzovi mají vždy pečlivě nachystané veškeré podklady: tabulky, grafy, výpočty. Jsou velmi spořiví a opatrní. Jednou jsme dokonce poskytli finance, ale nakonec se prostředky nepoužily a klienti vše hradili ze svých zdrojů. Za těch patnáct let se z nás stali přátelé a důvěřujeme si. Na Kokořínsku trávím v létě hodně času, rád ho prozkoumávám na kole – a často se na pivo a oběd zastavím právě v Lobči.“
Tomáš Jablončík,
bankéř firemního centra Praha sever
Mohlo by vás dále zajímat
Nedostatek personálu v gastru. Proč je těžké sehnat lidi?
Jak vypadá současné pivovarství v Česku? Výzvy a výhled do budoucna.
5 příkladů, jak stavět kulturně bohatý podnik