Kdysi objekt v havarijním stavu, dnes funkční, malebný, a především finančně zdravý pivovar s restaurací, ubytováním a pestrým kulturním programem. Pavel a Jana Prouzovi ukazují, jak chytře přistupovat k renovacím – s ohledem na památkovou péči, zisk i udržitelnost. Přesto jejich projektu ze začátku málokdo věřil.

To je zapadákov, řekli byste si možná, kdybyste středočeskou Lobčí projížděli někdy kolem roku 2007. Minuli byste ratejnu uprostřed obce, jen těžko v ní poznávali bývalý parostrojní pivovar a raději pokračovali do nějaké malebnější části Kokořínska. Aniž byste tušili, kolik zážitků vám tohle místo o několik let později nabídne.

Střih – rok 2023, Velikonoce, začátek dubna. Stejné místo, naprosto jiná atmosféra. Parostrojní pivovar jede na plné obrátky, opravenou okrovou fasádu uvidíte už z dálky. Stejně jako hloučky turistů, které sem navzdory chladnému počasí míří za ubytováním, prohlídkou nebo půllitrem vyhlášeného lobečského ležáku. Užívají si tu i sváteční nádivku s kopřivami, které vlastnoručně sbíral zachránce objektu Pavel Prouza. Právě jemu a jeho rodině vděčí pivovar za proměnu, kterou v posledních letech prošel.

Všechno začalo jednoho sobotního dopoledne zhruba před šestnácti lety v Dejvicích. Pavel a Jana, tehdy ještě nesezdaní, seděli u stolu ve svém tehdejším bytě a přemítali, kam by vyrazili na výlet. „Na Kokořínsku jsem nikdy předtím nebyl, tak jsme zkusili Lobeč. Ubytovali jsme se na místním zámku a z oken koukali na podivnou zchátralou stavbu uprostřed obce,“ vypráví Pavel Prouza. Neměl ponětí, že se jedná o svého času věhlasný parostrojní pivovar. A už vůbec ne, že zde o pár let později budou s Janou žít, už jako manželé a rodiče tří dětí.

Prouzovým, architektům, kteří se vždy zajímali o památkovou péči, stavba učarovala. A tak ji v roce 2007 za 600 tisíc korun koupili. Ale co dál? Kde sehnat finance na renovaci? „Prodali jsme byt v Dejvicích, jenže to nestačilo. S albem plným fotek chátrajícího pivovaru jsem proto obíhal banky, jestli by nám některá z nich nedala úvěr. Neúspěšně, projektu žádná nevěřila. Mysleli si, že jsem se zbláznil. Uspěl jsem až v České spořitelně,“ vzpomíná Prouza. 

Renovaci dal nakonec šanci firemní bankéř Tomáš Jablončík, který tehdy ve Spořitelně začínal a s Prouzovými spolupracuje dodnes. Pomohl jim ještě s několika dalšími úvěry. K těm se přidaly i další zdroje peněz – stát navíc prohlásil objekt za technickou kulturní památku a uvolnil část financí. „K tomu jsme postupně získali také peníze z Evropské unie a ministerstev. O granty pravidelně žádáme dodnes, práce na pivovaru nikdy nekončí,“ vykládá Prouza. V posledních osmi letech si na sebe pivovar zároveň vydělává. 

Černá čísla dělají majitelům radost, hned však dodávají, že generovat zisk není jen tak. Snaží se stavět finančně zdravý podnik. „Chce to trpělivost a postupovat krok po kroku. Do nových úvěrů se pouštíme až ve chvíli, kdy víme, že je zvládneme pohodlně splácet. Nechceme dělat příliš věcí naráz a projekt přefinancovat, raději jdeme po fázích,“ sdílí Prouza své know-how. „Památky mě zajímaly odmalička, právě ony mě přivedly k architektuře. Pokud se do renovace někdo vrhá po hlavě a má k dispozici spoustu peněz, bývá to pro památku špatně. Lepší je postupovat pomalu a rozeznat, co je cenné, co zachovat, nebo naopak odstranit. Museli jsme se naučit dobře určovat, do čeho se vyplatí investovat.“ 

Zdrojů příjmu má pivovar hned několik, firma stojí na více nohou a příliš se neváže ani na jednu z nich. „Mohlo by se zdát, že hlavní část byznysu tvoří pivo. Je to ale jinak. Žijeme především z ubytování, restaurace, prohlídek a dalších kulturních aktivit, které v pivovaru pravidelně pořádáme,“ dodává spolumajitel. V lobečském pivovaru se kromě jiného konají konference, koncerty nebo svatby a firmy si objekt pronajímají na workshopy. „Nyní chceme na prohlídky přivést ještě víc lidí. Za rok na ně zajde kolem tří tisíc návštěvníků, počet bychom chtěli až ztrojnásobit.“ I proto hodlá Pavel Prouza zvýšit frekvenci prohlídek. Teď se zpravidla pořádá jedna týdně a majitelé hledají cesty, jak lidem umožnit, aby si útroby budovy mohli projít sami. Pomoct by mohla například digitalizace – potřebné informace by si návštěvníci načítali pomocí QR kódů.

Nyní hosty provádí sami majitelé. Ptáte se, jak všechno zvládají? „Upřímně – bojujeme s nedostatkem personálu, nejsou lidi. Rád bych alespoň část svých úkolů delegoval, zatím mi však nezbývá nic jiného než sekat trávu, tvořit strategii pro pivovar a vizi pro firmu, sbírat kopřivy do nádivky, dělat správce, finančního ředitele i průvodce,“ líčí Prouza. 

Prohlídky však patří mezi aktivity, které by si Pavel Prouza rád nechal, i kdyby se mu podařilo rozšířit tým: „Zpětná vazba od lidí mě nabíjí a motivuje ve chvílích, kdy mám pocit, že mi to tu padá na hlavu.“ Dnes se věci občas hroutí naštěstí už jen obrazně – doby, kdy se zdi lobečského pivovaru rozpadaly, jsou dávno pryč. Naopak přibývá promyšlených a repasovaných prvků, které podtrhují fascinující historii objektu. 

Nedávno přibyl třeba kompletní parní stroj, originál z konce 19. století, který manželé před dvěma lety náhodou objevili přes inzerát. „Tak dlouho jsem snil o tom, že se nám ho podaří sehnat! Lidé se ptali po srdci pivovaru, teď ho tu konečně máme. Ve své době byl parní stroj symbolem pokroku, i proto podnik v roce 1902 přidal do svého názvu slovo ,parostrojní‘. Za komunismu dali soudruzi původní stroj do sběru a nám se teď podařilo najít kousek, který je originálu velmi podobný,“ raduje se Prouza. Nyní stroj čeká renovace, na jejímž konci by měl být vyčištěný, plně funkční a vystavený na odiv návštěvníkům. Z dobového písma a loga pivovaru z roku 1904 vychází i vizuální styl pivovaru, který vytvořil typograf František Štorm. Na font mají majitelé exkluzivní licenci.

Prouzovi tak pivovar neustále oživují a jejich aktivity ovlivňují rozvoj celé obce. „Vrátili jsme objektu jeho kulturní hodnotu a obnovili vaření piva, důležitou součást národní identity Čechů. Z Lobče se stal cíl výletů. Několik domů v okolí taky začalo pronajímat pokoje a většina místních je hrdá, že se o Lobči mluví, i když má sotva 150 obyvatel,“ říká Prouza a ukazuje směrem k okolním stavením. Lobeč se postupně stala i jeho domovem, s rodinou obývají bývalý sládkův dům.