Žijte teď versus Plánujte budoucnost!

Žijte teď versus Plánujte budoucnost!

9. října 2018

5 minut

Dva rozdílné recepty na dosažení štěstí. Dvě vzájemně se vylučující životní filozofie. A teď si vyberte.

Nic jako budoucí štěstí neexistuje, kázal davu lidí uprostřed přeplněné ostravské haly na loňském festivalu Colours of Ostrava slavný americký lektor osobního rozvoje Dan Millman. „Buď jste šťastní teď, nebo šťastní nejste,“ prohlásil. „Když si říkáte: Zítra budu šťastný, je to k ničemu.

Dav tleskal a zjevně souhlasil; Millmanova filozofie „tady a teď“ u generace takzvaných Husákových dětí rezonovala a u mileniálů ještě víc. Podle Millmana neděláme nic jiného, než že zoufale hledáme štěstí, radost a spokojenost – a jediné místo, kde je lze najít, je v přítomnosti.

jablko

Upřímně řečeno, s maximou „žijte teď“ lze stěží nesouhlasit. Zvlášť pokud jste stejně jako já přeborník v prokrastinaci. Neznám nic příjemnějšího, než když můžu přestat pracovat na nezáživných dlouhodobých plánech (udělat si doktorát) a namísto toho si udělat výživnou krátkodobou radost (vykašlat se na doktorát a koupit si letenku na dovolenou v Toskánsku).

Problém je, že záleží na tom, koho člověk zrovna poslouchá. Millman je z těch, kteří razí strategii tady a teď. A ta dává naprostý smysl. Proč si plánovat budoucnost, která je beztak nejistá, když můžete ihned užívat života hic et nunc? Jenže pak je tu spousta jiných, kteří hlásají pravý opak: „Když budete žít tady a teď, nikdy nic pořádného nedokážete.Steve Jobs by bez vize a analyzování možné budoucnosti těžko dokázal vybudovat jablečný kult. Jen hrstka sportovců, pokud vůbec nějací, by překonala rekordy, kdyby žili ve vleku přítomnosti. Jen málo manželství by přežilo první rok. „Budoucnost patří těm, kdo věří svým krásným snům,“ pravila Eleanor Rooseveltová.

Teď a tady! Nebo radši později?

Mít vizi a cíle totiž taky dává smysl, jenže se to dost vylučuje s radou, že máme žít přítomností. Jako nakonec spousta rad, jež současný člověk každý den dostává. „Nejezte maso, je nezdravé“ oproti „Jezte maso, je pro člověka stěžejní“. „Opalujte se, potřebujete vitamín D“ versus „Neopalujte se, budete mít rakovinu kůže“. „Buďte ve výchově dětí přísní a důslední“, nebo „Vybodněte se na pravidla, však ony už nějak vyrostou“… A pak samozřejmě můj oblíbený slogan „Šetřete na důchod“ vedle „Důchodu se tak jako tak nedožijete, radši si užijte všechny své peníze, dokud jste mladí“.

"Když si říkáte: Zítra budu šťastný, je to k ničemu..."

Aby toho nebylo málo, každá z výše uvedených rad je experimentálně a statisticky podložená – jen pokaždé jiným vědeckým týmem. Což nám rozhodování, kterou cestou se vydat, nijak neulehčuje; naopak to otevírá nové a nové možnosti a alternativy. Jestliže v naší době máme něčeho dostatek, pak jsou to právě možnosti – a s nimi spojený tlak na to, vybrat si tu správnou, jako by něco jako „správná“ cesta existovalo.

Proto asi tak milujeme přednášky a rady ostatních, jak to udělali oni a co je k takovému rozhodnutí přivedlo. Například zmíněný Dan Millman byl v mládí úspěšný gymnasta, kterému olympijské ambice zkomplikovala dopravní nehoda.

Pro někoho, kdo si roztříštil stehenní kost na čtyřicet kousků a přehodnotil díky tomu život, je filozofie tady a teď zcela racionální volbou. Otázkou zůstává, jestli je tou nejrozumnější a nejvýhodnější životní strategií i pro ty z nás, kteří jsme podobnou traumatickou životní zkušeností neprošli. Skutečně bychom si měli raději užívat, než plánovat? Vážně přítomnost znamená víc než budoucnost?

Naše budoucí já

Stačilo z Millmanovy přednášky vyjít ven a zamířit na festivalu Colours of Ostrava na jakýkoli koncert, aby člověku došlo, že motto Carpe diem nelze aplikovat plošně. Vydala by kapela Midnight Oil vůbec nějakou desku a naplánovala by koncertní turné, kdyby se striktně držela pravidla, že žít se musí výhradně přítomným okamžikem? Nebo by členové skupiny stále seděli v baru v Sydney, pilovali refrén k Beds Are Burning a slibovali si, že se nikdy nezaprodají žádné gramofirmě, protože jsou v tuhle chvíli šťastní?

Americký kognitivní psycholog Daniel Goldstein tohle dilema nazývá „konfliktem mezi naším současným a budoucím já“. Je prý zcela pochopitelné, že naše současné já onu bitvu zpravidla vyhrává. Naše budoucí já sice může chtít zhubnout deset kilo, ale naše současné já má tu výhodu, že tady stojí právě v tuhle chvíli, s rukou nataženou ke zmrzlině. Bojovat se svým budoucím já je jako hádat se s manželem, který neexistuje. To by bylo, abychom to nevyhráli!

"Lidé jednoduše nevěří tomu, že zestárnou..."

Goldstein argumentuje, že jedním z hlavních důvodů, proč si lidé nespoří na stáří, je, že si prostě neumějí představit své budoucí, o čtyřicet let starší já. „Lidé jednoduše nevěří tomu, že zestárnou,“ říká Goldstein v jedné ze svých přednášek. V momentě, kdy pomocí virtuální reality ukázal týmž lidem, jak by mohlo jejich budoucí já za čtyřicet let fyzicky vypadat, byli ihned podstatně ochotnější si na důchod spořit. A statisticky vzato, většina z nás se stáří dožije – ať chceme, nebo ne.

Zajímavé je, že podle indexu finanční gramotnosti zpracovaného Českou bankovní asociací mají Češi jasno v tom, že by na důchod chtěli mít naspořeno v průměru asi 1,5 milionu korun. Realita je však taková, že 39 procent z nás si stranou nedává jednoduše nic.

Co vám budu povídat – ony ty výlety do Toskánska lezou do peněz.

Pokračujte dále