Cyklista v lese

3.7.2018

Z kancelářské krysy závodnicí MTB za jediný den

Jak začít s jízdou na horském kole a odjet svůj první závod? V podstatě stačí jediné – přihlásit se a prostě vyrazit. Pokud už ovšem vypustíte trénink, nevyplatí se podcenit výstroj. A věřte, že za tu zkušenost jsem zaplatila bolestí v místech, o kterých se ve slušné společnosti nemluví. Co je proti tomu pětistovka startovného? 

Pět let jsem neseděla na kole – od doby, kdy jsem „bajk“ vyměnila za běžecké boty. Ale když už jsem se konečně rozhodla pro návrat do sedla, naplánovala jsem ho velkolepě. S vidinou lázeňských oplatek jsem 16. června vyrazila do Karlových Varů na jeden ze závodů největšího amatérského seriálu MTB v České republice Kolo pro život, na Karlovarský AM bikemaraton České spořitelny 2018. Abych si odjela 35 kilometrů s převýšením 1140 metrů. A abych zjistila, co moje znovuobjevená cyklistická duše a netrénované nohy ještě zvládnou.

Spolu se mnou na trase C startovalo 201 závodníků, mužů i žen pěkně bok po boku, zato náročnější variantu B si vybralo 381 odvážlivců (bláznů?!). Asi se není čemu divit. Podle serveru mtbs.cz jde o nejlépe hodnocený podnik seriálu, který se letos jel už podevatenácté a jenom loni ho v celkem šestnácti závodech projelo 24 887 jezdců.

"Karlovarská trasa je přitom mezi fajnšmekry vyhlášená, a to nejen krásou, ale i náročností.
Možná mě to mělo varovat."

Na čas, nebo na přežití?

V sobotu 16. června bylo co do počasí přímo dokonalé dopoledne a karlovarská lázeňská kolonáda se už od rána plnila nedočkavými cyklisty různého věku a obou pohlaví. Společné měli jedno – všichni se zdáli být až podezřele zdatní. A mezi nimi já, na první pohled necyklista. Už jenom proto, že jsem z Prahy přijela nejen bez tréninku, ale i bez kola. To na mě čekalo až v zázemí závodu. Můj velkolepý vstup do světa horské cyklistiky se odehrál v sedle černého ďábla s trefným názvem Specialized Epic Hardtail Comp. Mimochodem, kolo si takhle může půjčit jakýkoli závodník, vyjde to na 300–500 Kč podle typu kola, a vzhledem k tomu, že jde o nejnovější modely a zájem je velký, je rozhodně lepší si bicykl dopředu rezervovat na webu. Kolo mi na místě seřídili na výšku i váhu a namontovali mi i pedály, které je třeba mít svoje. Celkem úspěšný začátek, řekla jsem si a vydala se ke startu.

Pětikilometrový přesun ze zázemí v parku Meandr Ohře ke startu na kolonádě byl ideální příležitostí si závodní stroj osahat. Nejdřív se zdálo, že to vlastně pojede samo; ten pocit mě ale rychle přešel. Cyklisti jsou totiž upovídaná komunita, a když jsme se dali do řeči, vykolejili mě hned první otázkou. Prý jestli jedu na čas, nebo na přežití. Jiná možnost jako není?

"Nejdřív se zdálo, že to vlastně pojede samo;
ten pocit mě ale rychle přešel."

I z kopce je to dřina

Moje zkrácená trasa C startuje z Divadelního náměstí v pravé poledne, přesně hodinu po závodnících 58 kilometrů dlouhého béčka. Hned po první zatáčce začíná prudkým stoupáním po dlažebních kostkách, následuje efektní sjezd okolo fanoušků a dlouhý výšlap, který nás postupně vede mimo centrum do okolních lesů. Začínám tušit, že slibované stoupání mě ještě pořádně potrápí, ale když se rozhlížím po ostatních, uklidňuji se, že nejsem jediná, koho pálí stehna už v začátku.

Horské závody, a je vlastně jedno, jestli jde o běh nebo o kolo, mají jednu specifickou vlastnost. Cestou dolů se fakt neodpočívá. Ruce a střed těla dostanou v technicky náročných sjezdech pěkně zabrat a záplava adrenalinu udržuje člověka neustále v napětí. V mém případě to znamenalo smrt v očích, křeče v pažích a lítost, že jsem se víc nevěnovala technice sjezdu. Tímto posílám pozdrav a omluvu všem bikerům a bikerkám, které jsem z kopce na uzoučkých cestičkách zdržovala. Přiznám se, že svého horala jsem cestou dolů v technicky nejnáročnějších pasážích několikrát i vedla. Vrhat se střemhlav dolů přes kořeny stromů prostě není nic pro mě, i když můj nový kamarád Epic Hardtail by to nejspíš zvládl s přehledem.

"Cestou dolů se fakt neodpočívá. Ruce a střed těla dostanou v technicky náročných sjezdech pěkně zabrat a záplava adrenalinu udržuje člověka neustále v napětí."

Přes řeku po svých

Terén se neustále měnil: kopce střídaly krásné přejezdy v lesích a součástí trasy byla dokonce i řeka. Zhruba v polovině jsme tak museli z kol sesednout všichni, smířit se s faktem, že suchou nohou do cíle nedojedeme, nasadit bajk na rameno a divokou Ohři prostě přejít. Tady jsme se bavili nejen my závodníci, ale taky přihlížející diváci – zvlášť když někoho voda na kluzkém betonovém povrchu jednoduše smetla. Jinak byla trať až na pár louží suchá a skvělá atmosféra tu vládla celou dobu. Nebyl snad jediný kopec, do kterého bych s někým neprohodila pár slov. Od zkušenějších cyklistů jsem tak stačila zjistit, jak se s tím svým tréninkem příště poprat trochu lépe, proč mě tak strašně bolí záda a na který závod musím určitě vyrazit.

Cyklovýlet na kolech

Pivo a sekaná? Až po závodě!

Na občerstvovací stanici čelo závodu ani nesesedlo z kola, mně ovšem samozřejmě bylo už u prvního stánku jasné, že na čas nejedu a na bednu nemířím. Klidně si zastavím a na rozdíl od kolegy s odvážnými chutěmi rozhodně nejsem zklamaná. „A já si myslel, že tady bude sekaná a pivo," prohlašuje chlapík a rozesměje všechny okolo, dobrovolníky i cyklisty. Pro mě jsou banán se solí a iontový nápoj sice předvídatelná, avšak s ohledem na zbytek závodu jediná přijatelná svačinka. S myšlenkou na pivo v cíli jedu dál.

Po více než dvou hodinách si závod navzdory všem stoupáním začnu docela užívat. Ani ty sjezdy ve mně nevyvolávají takovou hrůzu jako na začátku a při závěrečném sešupu, který nás vrací zpátky do Varů, je mi skoro líto, že už je konec. Skoro. Moje nohy to přece jenom vidí jinak.

V cíli je pěkně živo, ale že nejsem mezi první desítkou, mě vážně nepřekvapuje (mimochodem, nakonec jsem skončila na pěkném 124. místě). Pár metrů za finišem spokojeně sesedám a rychle si s několika závodníky, se kterými jsme se na trati potkávali, pogratuluju k přežití a dokončení závodu. Vracím kolo, které bych si nejraději odvezla s sebou do Prahy, a uvědomuju si, že mám za sebou svůj první bike maraton. A víte co? Těším se na další!

"...při závěrečném sešupu, který nás vrací zpátky do Varů, je mi skoro líto, že už je konec. Skoro. Moje nohy to přece jenom vidí jinak."

5 věcí, které je dobré vědět před prvním závodem:

  1. Všichni cyklisti jezdí v dresech. Bavlněné tílko bez rukávů je jako nálepka „Sedím na tom poprvé“ 
  2. Závod se rozjíždí na lehký převod. Když si tam necháte těžší, taky se nemusíte rozjet vůbec. 
  3. Rozhodně si pořiďte cyklistické kalhoty s měkkou vložkou. Nebo budete trpět. 
  4. Cyklistika je extrémně žíznivý a hlavně hladový sport. Tílko bez kapsičky mi nedovolilo žádnou svačinku, a tak byly těstoviny v cíli to nejlepší jídlo, jaké jsem kdy jedla. Nebo aspoň s největším apetitem. 
  5. Závodění je vysoce nakažlivá věc a atmosféra i ostatní závodníci vás ještě před cílem přinutí přemýšlet o tom, kam vyrazit příště.

Mohlo by vás zajímat