Já na to mám… Nebo ne?

Já na to mám

24. října 2018

5 minut

Mít něco ze života, postarat se o dítě, zároveň nepřekročit měsíční rodinný rozpočet a do toho ještě něco ušetřit je pro většinu z nás docela velká výzva. Mezi mými známými není moc těch, co něco takového zvládají. Možná ale stačí jen o něco pozorněji sledovat účet, přestat při větších investicích spoléhat na banky a půjčky a třeba si položit otázku: Jak to, že to naši rodiče uměli a nám, třicátníkům čtyřicátníkům, to jde tak ztuha?

Moje dětství se odehrávalo těsně po revoluci, kdy platilo, že největší terno rovná se chata, video, každý rok u moře. Moji rodiče byli řadoví zaměstnanci, rozhodně neměli žádné závratné platy, a přesto jsme všemi zmíněnými statky oplývali. Když jsem teď v jejich věku a mám jako oni jedno dítě, vrtá mi hlavou, proč si v porovnání s nimi přijdu doslova jako chudá příbuzná. Jistě, jsem sama, žiji se synem z jednoho platu, ale ten je, řekněme, lehce nadprůměrný.

Je mi třiatřicet, a když si uvědomím, že v mém věku už měli naši takzvaně vystaráno, aniž by si brali půjčky a výrazněji se zadlužili, běhá mi mráz po zádech. „Jak jste to proboha dokázali?“ ptala jsem se táty nedávno. „Víš, na jedné straně jsme třeba bydlení neřešili přes banky a nemuseli do něj zdaleka vrazit tolik, co ty. Ale na druhé straně jsme si na rozdíl od tebe dobře spočítali, co si můžeme dovolit a co ne. Ty vyhazuješ peníze z okna za blbosti.” A právě tenhle dialog mě přivedl na myšlenku, že začnu aspoň trochu na účtu evidovat, kudy ode mě ty peníze „samy“ utíkají a neruinuji-li příliš rodinný rozpočet…

Oběd, nebo lyžák?

Když jsem se na téma výdajů a šetření bavila taky s mámou, položila mi naprosto odzbrojující otázku: „Pamatuješ si snad, že bychom tak často jako vy jedli po restauracích?“ Rázem mi došlo, že musím častěji zabrousit na svůj internet banking, hlavně do rubriky „peníze do výplaty“ a posvítit si na „obědový“ segment výdajů.

Protože absolutně nestíhám vařit (syn jí ve školní jídelně) a oběd a la namazaná houska taky nechci mít každý druhý den, chodívám buď s kolegyněmi do restaurace, nebo do kantýny. Jistě, mohla bych si v neděli večer navařit na celý týden do krabiček a zamrazit je, jak mi radila jedna kamarádka šetřilka. Ale prostě asi nejsem typ, co by chtěl jíst tři dny po sobě totéž jídlo. Když jsem si však pečlivě zapsala útratu za jídlo jen v kantýně (nechám tam týdně plus minus šest stovek, a to si nedopřeji ani dezert), docela jsem zírala. Takové peníze za obědy z umělohmotného tácu? No fuj. Když během nějakého půl roku dva měsíce do kantýny nevkročím, nejen že ulevím rodinnému rozpočtu, ale syn bude moci v zimě na školní lyžák, na který loni “z jistých důvodů” nemohl. Asi fakt rozjedu “občasný” krabičkový systém, a to už po příští výplatě.

"Protože absolutně nestíhám vařit (syn jí ve školní jídelně) a oběd a la namazaná houska taky nechci mít každý druhý den, chodívám buď s kolegyněmi do restaurace, nebo do kantýny."

Ronaldovy kartičky

Máma mi taky občas předhazuje rozmazlování syna. Nemyslím nákupy školních potřeb, které už dávno nejsou zadarmo a na něž mi občas sama půjčí, a pak nechce peníze vrátit. Klukovi navíc u mě neprošel zbytečně drahý chytrý telefon, má zkrátka levnější model, jeho počítač už taky leccos pamatuje a dětský pokojíček jsem vybavila starším nábytkem z chaty.

Na čem ale ujíždím – v tom máma možná pravdu má, je utrácení za zbytečnou zábavu pro něj. Kluk miluje fotbal, kterému vůbec nerozumím, snažím se mu to tedy nějak vynahradit a ulevit svědomí, že s ním sport nedokážu sdílet, jak by si přál.

Nejjednodušší je kupování kartiček s hráči, které si zakládá do různých alb. Vypadá to sice nevinně, ale když se podívám na ten napěchovaný štos alb a spočítám si, že jeden balíček po šesti „papírkách“ s portréty kanonýrů velkoklubů stojí „jen pade“, nutí mě to k zamyšlení, že tahle synova záliba taky rozkládá rodinný rozpočet.

Od drogerie k rekonstrukci dětského pokoje

Taky jsem se po měsíci počítání dost zděsila, jaké sumy utratím v drogeriích. Kdykoli vidím v reklamě nějaký nový čisticí prostředek či prášek na praní, dostává se má kreditní karta a s ní i účet do stavu ohrožení. Mám proto momentálně v kumbálu asi dvacet načatých lahviček s čímsi chemickým. Stojí tam jako vojáci a čekají, až je někdo spotřebuje.

Mohlo by vás zajímat

Jenže za každého „vojáka úklidu“ jsem vytáhla z peněženky kolem stovky. Dva tisíce mi leží ve tmě v komoře? Hrůza. Tak od nynějška drogerie obcházím obloukem a nejnutnější hygienické pomůcky kupuji ve večerce, kde není skoro žádný výběr. Takhle by do roka a do dne syn mohl drandit na horském kole, které tolik chce.

A nejde jen o kolo. Synův pokoj by potřeboval rekonstrukci jako sůl. Nechci si brát nesmyslné půjčky, takže zkusím srazit svoji rozhazovačnost aspoň na polovinu. Prozatím, za pokus to určitě stojí…

Rychlá pomoc při nečekaném výdaji

I v těch nejlepších rodinách se může stát, že peníze dojdou ještě před koncem měsíce. Může to být rozbitá pračka, nečekaná záloha na školu v přírodě nebo se ukáže, že děti už zase vyrostly ze zimních bot. O začátku školního roku ani nemluvě. To všechno se dá řešit, důležité je nezmatkovat nebo si ze studu či pocitu selhání nejít rychle půjčit tam, kde to sice nikdo nepozná, zato na úrocích zaplatíte mnohonásobně víc.

Mnohem lepší řešení jsou Peníze na klik – rezerva, za kterou nic neplatíte a nesaháte na ni, dokud ji nepotřebujete. Avšak v okamžiku, kdy se bez ní neobejdete, máte peníze na účtu do 15 minut. Všechno přehledně vidíte ve svém internetovém bankovnictví, a podmínky si můžete projít předem – abyste vždycky věděli, do čeho jdete, a nic vás nezaskočilo.

Pokračujte dále